ÚVODEM

Při nedávné pracovní cestě do "staré dobré Anglie" - jsa na noční palubě trajektu Canterbury obklopen radostně vřískající německou mládeží, jedoucí přes Kanál na velikonoční výlet - se v mé mysli vynořily vzpomínky na bezpochyby stejně znějící řev, který jsem se svými spolužáky a spolužačkami tak rád vyluzoval na každém školní výpravě v čase, kdy náš vlak projížděl tunelem. A přemítal jsem, zda lze takovýto "skotácký" jekot slyšet ještě i dnes při cestě hypermoderním železničním Eurotunelem... Vzpomněl jsem si na to znovu v Oxfordu - děvčata odněkud z jihovýchodní Asie na výletní cestě tam působila neobyčejně klidným a spořádaným dojmem... Odlišná kultura a výchova byly jasně znát - ale kdoví, zda by vše nebylo jiné, resp. stejné, kdyby tímto universitním centrem procházel železniční tunel...

Zatímco před Downing Street postával hlouček protiválečných demonstrantů, bez servítků častujících svého ministerského předsedu titulem "Murder", Picadilly Circus přetékalo jako vždy mládeží všech možných národností, kultur a jazyků, volně a pokojně se mísících do živých, pestrobarevných koláží... Zřejmě by mezi nimi byli k zahlédnutí i někteří ti Němci a některé ty Asiatky - a možná i ony francouzské školačky, které pak při návratu domů na nočním trajektu Calais povykovaly úplně stejně jako smyslů zbavené... V těsném sousedství nové budovy British Library, klidné a důstojné, vítající své návštěvníky architektonicky pozoruhodným umístěním staré královské knihovny, ale také monumentální tapisérií s námětem světlých i stinných stránek osudů lidstva 20. století, se rozkládá neméně majestátní budova viktoriánského nádraží St. Pancras. Ta svým vnějším vzhledem připomíná spíše sídlo "staré" národní knihovny - ale již zanedlouho právě z ní budou směřovat rychlovlaky tunelem pod Kanálem do všech možných zemí kontinentální Evropy... a nepochybně ještě dál.

Vždyť mezi německým Rýnem a Mohanem, mezi symbolem světa katedrál a symbolem světa bank, před očima po souběžné dálnici jedoucích motoristů, vyrůstá s typickou germánskou precizností jedna z nových železničních tratí evropských rychlodrah. Členitou, kopcovitou krajinu začínají protkávat mosty přes řeky a údolí - a také mnohé tunely... Bude snad i při jejich projíždění (s vědomím veškeré supermodernosti a nabízeného pohodlí) nadále slyšet radostně vřískající děti ze všech koutů naší planety...? Kdoví...? Ale vlastně by se mělo říct: Kéž by...! Ano, knihovny, nádraží, katedrály i banky světa protkávají nové a nové digitální komunikační nitky. A bylo by snadné a lákavé uvěřit, že stejně tak (a spolu s nimi) se i potkávají a protkávají nitky lidských srdcí národů, kultur a civilizací naší planety. V případě dětí tak tomu podle všeho skutečně je - ale proč tomu již zřejmě není v případě dospělých?

 KRÁSNÝ VĚK

"Děti mají jedinou nevýhodu - a sice, že z nich vyrostou dospělí...", zmínil před časem se zdánlivě prostým bonmotem svou životní zkušenost režisér Jiří Menzel - ponechávaje skrze a přes zjevný paradox rezolutnosti své intelektuální ironie možnost nahlédnout jemnější optikou lidské duše do časoprostoru zdánlivě zcela jiné, svým způsobem ale komplementární, básnické vize Jaroslava Seiferta: "Život mě už dávno naučil, / že hudba a poezie / jsou na světě to nejkrásnější, / co nám život může dát. / Kromě lásky ovšem."

Ano, dalo by se k těmto slovům říci, že zdánlivě nejde o nic víc než o dvojí formu naplnění a dvojí obsah vyplnění věčného lidského dilematu: "Být či nebýt?" Ale co když právě z ní a spolu s ní - z této podstaty všeho tázání - se probouzí k našemu vědomí potřeba osudového rozhodnutí: "Ano, býti - ale kým...?" Býti dítětem anebo býti básníkem? Anebo "jen tak" člověkem? Jde o rozhodnutí vzájemně výlučně diferenciální anebo naopak komplementárně integrální? Nejsou snad děti samy o sobě oním prapůvodním obrazem i odrazem "hudby, poezie a lásky" v myslích, životech a činech nás dospělých, jakýmsi naším psychologickým (tedy ne jen "zhmotnělým") znovuprožitkem návratu ve svět dětství? Není snad sám dětský věk her, pohádek a mýtů "tím nejkrásnějším, co nám život může dát"? A nezůstáváme s tímto dětským světem - přes skutečnost, že jej v čase dospívání opouštíme - přesto ve spojení díky tomu, že se v dospělosti zabýváme "hudbou, poezií a láskou"? Ba co víc: není tudíž prapůvod zla na světě dán konáním dospělých, kteří se před takovýmito vyššími dimenzemi ducha a duše uzavřeli či do nich jen letmo zavítali a jen zběžně se s nimi seznámili v jakési redukované podobě - anebo se od jejich bran v dětství "díky" jiným dospělým odvrátili? Jaký jiný důvod by tu koneckonců byl, že se "dál ženeme po bitevních polích" za mocí, penězi a válkou, než že ze "vzpomínek pánů zpitých touhou po úřadě na ten krásný věk" nezbývá obvykle již vůbec nic...? Tolik otázek, ale žádné odpovědi... I když, kdoví... - možná, že odpověď na ně všechny se skrývá kdesi mezi následujícími řádky (jak jinak než) poetického vyznání:

VZPOMÍNKY II / Helena Tarkó
Ještě máme v rukou hračky, / princezny a Bajajové ožívají. / Maminka nedá na vytáčky. / Musíme denně počítat, číst a psát. / Většinu přání umíme odbývat. / Přesto sníme fantastický sen, / o koncertu pro státníky, / že zasedáme v OSN. / Kupujeme všechny zbraně světa, / máme moc a právem v e t a / nastolíme M Í R !

* * *

VY PÁNI ZPITÍ... / Kim Su-džang
Vy páni zpití touhou po úřadu / představte si tu cestu před sebou: / jste jako nahé děti s potřebou / hrát si a hledat slunce v denním chladu. / Co si však počnete, co bude s vámi, / až teplé slunce zajde za horami?

* * *

KRÁSNÝ VĚK / Jacques Prévert
To byl ten věk, kdy dospělý měl ještě sebevědomí, a jestliže zatěžoval vědomí dítěte, bylo to jen proto, aby dítě později považovalo za zcela přirozené, až jeho tělo ztěžkne jako olovo či olovem. Šťastný věk ještě trochu řemeslnický, kdy skromný dělník cucal v cukrárničkách nepodařené dražé, aby se dostal k mandlím, zatímco za války na bojištích obchodníci se starým železem se snažili dostat k zlatým zubům mrtvých nebo k olovu kulek, aby je výhodně prodali továrnám na olověné vojáčky. Dneska dospělý cpe dětem do hlavy napalm a je udivující, že se diví, když ještě nedospělé dítě vyrábí zápalné láhve.

Krásný věk olověných či cínových vojáčků - poetický sarkasmus a hořká ironie... Včera olovo, dnes napalm... A zít-ra...? Opět nic než "inter arma silent musae"? Zahlédne kdy lidstvo jako celek třpyt ostří plamenného meče básníkových slov, kterak se vší silou citů pokojného srdce chystá se rozetnout onen gordický uzel válek, onen začarovaný kruh agrese a násilí, pomsty a odplaty, onen labyrint lidské zášti, ve kterém již tisíce let lidstvo bloudí a pro který do dnešních dnů mělo zkušenost jen s jedním jediným - ovšem že chybným - univerzálním východiskem: a sice poučením o lidské nepoučitelnosti?