ŘETĚZ NÁSILÍ| Příloha | PELIKÁN - ČERVEN 1999 |
„Že násilí plodí násilí, si lidstvo opakuje od té doby, co umí mluvit. A násilnické je pořád. Ten řetěz je nemožné přerušit“, argumentuje v jednom z rozhovorů se 14. dalajlamou Jean-Claude Carriére. „Nemožné,“ opáčí [Dalajlama], „to si nemyslím. Ale těžké, to nepochybně. Základem veškeré mravní výuky by mělo být, že na útok se nemá odpovídat. Ovšem, soucit a tolerance jsou jen slova. A slova sama v sobě žádnou sílu nemají. Naším prvním hnutím vždycky je odpovědět, reagovat, případně se pomstít, a to vede zas k dalším strastem. Proto buddhismus pořád říká: poznejte, co je to klid. Zkuste to aspoň jednou. Meditací v sobě možná objevíte tolerantnost. Když ji projevíte, zjistíte, že je to pro vás dobré. A svým příkladem ji pak možná kolem sebe rozšíříte.“ - A co když v sobě objevíme nenávist? - „Pak jste nehledali dost hluboko.“
„[Každá] pomsta...je...odsouzeníhodná, protože pomstou se pro mstitele nic dobrého nezíská“, připomíná na stejné téma `Abdu'l-Bahá, jeden ze spoluzakladatelů Bahá'í víry. „Bije-li někdo druhého a bitý se pomstí tím, že rány vrátí, jaký to má pro něho užitek? Ne, Bůh chraň. Ve skutečnosti jsou oba činy stejné, oba jsou nesprávné; jediný rozdíl je ten, že první se stal dříve a druhý následoval později. Jestliže tedy bitý odpustí, naopak jedná způsobem, který je zcela v protikladu s tím, jenž byl proti němu použit, je to hodno chvály (...) Boj a násilí nepovedou k žádnému dobrému výsledku, dokonce ani tehdy, když budou nasazeny za dobrou věc. Utiskovaní, kteří mají právo na své straně, nesmějí si toto právo vzít násilím: zlo by jen trvalo dál. Je třeba, aby se proměnila lidská srdce.“
Jak ale v reálném životě proměnit (tj. očistit a spatřit v novém světle) lidská srdce, když současný způsob správy věcí lidských, tak „skvěle“ reprezentovaný (jak poukazuje filosof Václav Bělohradský) „...dosaženým stupněm zavilosti západního politického a ekonomického systému...“, je podivuhodně nerozlučně spjatý s „jedinou možnou výchovou“, osvědčenou a staletími prověřenou formou [válečných] katastrof? Výchovou pramálo dbající básníkových slov o hudbě, poezii a lásce? Jak učinit zářivými lidská srdce, když v důsledku této „výchovy“ nabývá vyspělá euroamerická civilizace stále více zneklidňujících rysů deprivovaného a zároveň rozmazleného „dítěte“, jež si - ve svém slušivém oblečku - okázale hraje se svými luxusními hračkami na veřejném pískovišti s názvem „svět“, s jistým vědomím a obavami, že by mu hordy chudých a špinavých dětí z okolí mohly jeho hračky jednoho krásného dne vzít či rozbořit jeho písečné hrady. Určitě by nebylo řešením uchylovat se k preventivním výchovným lekcím jedinců,kteří takovouto „spravedlnost“ nemohou pochopit, ani se sobecky utíkat skrýt za novodobé „čínské zdi“ jiným nedostupných honosných obydlí, pečlivě střežených elitními ozbrojenci.
„Hej, učitelé, nechte nás děti na pokoji...!“, doléhá na adresu dospělých kritika systému výchovy a vzdělávání k pří-kladnosti a následováníhodnosti života v pohodlí, žravosti a lesku, konfrontova-ného s všudypřítomnou existencí lidského utrpení, bídy a násilí, tak jak je s sebou přinášejí mocenské konflikty, „nechceme být další jednou cihlou do vašich zdí...“ (Pink Floyd: The Wall). Ano, je zcela výstižným konstatování, že namísto zbořené Berlínské zdi vyrostly během jednoho desetiletí desítky zdí nových. Stali jsme se opět součástí každé jedné z nich - a přitom toužíme a usilujeme po jejich odstranění (v zoufale dobré víře/?/) střídavě tu střelbou z tan-ků, tu bombami a raketami, naváděných na vybrané strategické cíle s použitím těch nejvyspělejší technologií.
Lze proto vůbec za lidská práva (lépeřečeno: za práva člověka), lze vůbec za ty nejušlechtilejší všelidské ideály bojovat ve stylu spálené země až do posledního dechu, do poslední živé bytosti...?! Všeobecná deklarace lidských práv je bezpochyby základní chartou humanity planetárního společenství pro éru třetího tisíciletí. Lze ji však uplatňovat, tak jako v minulosti Slovo Boží, ohněm a mečem, krví a smrtí? Lze snad sílu ducha bojovníků, vzdorujících totalitním režimům, počtářsky směnit za bomby a rakety? Není takovýto postoj tragickým omylem představitelů demokratické moci?
Konrad Lorenz na téma silového prosazování lidských práv připomíná: „Dokonce i při morálně nesporných, opravdu demokratických postupech se soustřeďuje příliš mnoho moci v rukou malého počtu lidí. Tito lidé, i kdyby byli moudří a morální, nejsou s to si v mocenském pozici zachovat svou plnou lidskost. Poblouznění moci je velice reálné onemocnění. (...) Zdá se, že se kulturní vývoj nápadně málo stará o to, aby se individuum cítilo dobře. Lidská práva, tj. potřeby, které pocházejí z vrozeného založení jednotlivého člověka a které musí být uspokojovány, mají patrně na vývojové zaměření kultur malý vliv. Síla, kterou působí tradice a tvorba tradičních rituálů, nezná, jak se zdá, žádné hranice. Zhrozíme se, když slyšíme, jaké hrůznosti a jaký útlak si mohla dovolit nepochybně vysoká kultura Inků, aniž tím vyvolávala masový odpor. [Pozn. aut.: téma kultury Inků bude ještě zmíněno, a to v souvislosti s problémem digitalizace lidského myšlení.] Vezmeme-li v úvahu, jakého porušování základních lidských práv se lidé v dnešních industriálních společnostech sami na sobě dobrovolně dopouštějí, musíme se ptát, zda je naše kultura oproti kultuře Inků v něčem podstatném lepší…“
„S pokroky technologie postupuje příslušný vývoj organizace lidské společnosti. Musely být vytvářeny složité společenské organizace, které této složité mašinérii odpovídaly. Byly nutné k tomu, aby výrobní aparát mohl běžet hladce. Aby se mohla individua do této organizace zapojit, musela být odindividualizována. Aby mohla plnit přesně určené funkce, musela se změnit takřka v automaty. Miliony zcela „normálních“ lidí žijí bez jakýchkoli třenic ve společnosti, proti které by se musely, kdyby chtěly skutečně trvat na svých lidských právech, bouřit. Uchovávají si iluzi své individuality, ve skutečnosti se však již nyní zřekly velké části své svobody. Jejich souhlas se současným společenským pořádkem může nepozorovaně vést k dalekosáhlé ztrátě individuality...“
„Je to paradoxní, ale záblesk naděje spočívá ve skutečnosti, že lidé ještě nejsou geneticky dost odlidštěni, aby se do takové uniformující superorganizace začlenili, aniž by tím utrpěli škodu. Erich Fromm říká: 'Přes svůj materiální, intelektuální a politický pokrok je náš současný západní společenský pořádek stále méně a méně vhodný k uchování duševního zdraví, podkopává u jednotlivce vnitřní jistotu, spokojenost, rozumnost a schopnost lásky. Činí z něj automat, který za své lidské selhávání musí stále více platit duševní nemocí, zoufalstvím, které se skrývá za křečovitým podněcováním k práci a k takzvané zábavě.'(...) Zdá se, že mnozí lidé jsou „normální“ jen proto, že v nich hlas lidskosti oněměl.“
A tak na druhé straně téže mince našeho lidství je nastolena němá, ale o nic méně naléhavá otázka: Nežijeme snad coby příslušníci demokratické společnosti ve skutečnosti v systému, jenž přední osobnost americké umělecké kritiky Suzi Gabliková nazvala „tyranií svobody“? Tyranií, která pro své trvání musí užívat zbraní (ať již skutečných či ideologických či ekonomických...)? Nestane se „engineering and management“ lidských práv novodobou tyranií světa 3. tisíciletí? V souvislosti s bombardováním Jugoslávie se objevilo tvrzení, že jde o precedens, díky kterému se již žádný diktátor nebude cítit bezpečný a jistý v ustanovení a trvání své diktatury... Nebylo by však vhodnější a pravdivější přijímat tuto válku jako precedens nepřijatelnosti použití válečné síly jak ve vnitřních, tak ve vnějších, mezinárodních vztazích...?!
Ano, často se dnes připomíná v sou-vislosti s mementem nacismu mravní imperativ nutnosti čelit zlu silou. Nesvědčí však toto argumentování - více jak půl století po skončení druhé světové války - v prvé řadě o mravní bídě politiků a politiky? Byl to přece západní svět, kde se zrodil, respektive který stál (svou koloniální a nacionální bezohledností vůči „druhořadým“ zemím - jejich systematickým lidským ponižováním a ekonomickým zneužíváním) u kolébky všech novodobých tyranií na této planetě Zemi. Ano, západní politici dnes často ospravedlňují nutnost čelit zlu v Jugoslávii silou, zkušeností lidstva v předvečer druhé světové války - a zcela přitom opomíjejí fakt, že druhá světová válka se zrodila již během té prvé, kdy politikové a vojevůdci z lidí učinili jakési digitální hračky, umně z bezpečí ovládané rukama finančníků a majitelů průmyslových korporací - a že tím, že tehdejší Rakousko-Uhersko čelilo zlu (srbskému nacionalistickému atentátu na následníka c.k. trůnu) silou, toto zlo nejen že nebylo potlačeno, ale naopak se z Pandořiny skříňky rozlétlo do širých krajin a vyžádalo si na deset miliónů nevinných obětí vzápětí - a několikanásobně více po necelých třech desetiletích. Dnešní válka v Jugoslávii jako by byla opětným vynořením se zla z kolektivního nevědomí lidstva 20. století.
„Vzhledem k riziku nakažlivosti politiky etnických čistek a genocidy je třeba, jak zdůrazňuje UNESCO, propagovat výchovu k míru, účinné uplatňování lidských práv, propagování tolerance a kulturního pluralismu a dialogu mezi všemi složkami společnosti. Mír - to není jen absence války nebo pořádek hegemonicky nastolený. Skutečný mír je mír pozitivní, který se podle filozofa Spinozy - rodí ze síly ducha, svornosti a spravedlnosti...“, připomíná Jérome Bindé, ředitel Prognostické a analytické kanceláře UNESCO.
Pokud bude existovat metoda válečného tažení jako pojistka selhání (či lépeřečeno neschopnosti) politické domluvy, do té doby nebude tento svět bezpečný... Jinak řečeno: bezpečnost „zdejšího euroamerického pískoviště“, založená na strachu a odstrašení, sotva kdy tento region učiní pro jeho děti z dlouhodobé perspektivy bezpečnějším a mírovějším. Vždyť je cosi pochmurného a příznačného na tom, že ve chvíli, kdy první stránky zpravodajských relací zaplňují reference o pěkném počasí, přejícímu spojeneckému bombardování, postřílejí v USA dva studenti střední školy své spolužáky ve stylu „válek bez hranic“... Násilí jako společensky přijatelný a následováníhodný vzor politického (nikoliv diplomatického, natož duchovního!) chování vůdců společnosti neplodí uvnitř ani vně žádné společnosti nic jiného než zase násilí.
Hle: jaký to příklad podivné politiky. Je možné dojatě truchlit nad mrtvými studenty a zmiňovat se o nutnosti vymýcení kultury násilí z vlastní společnosti, a pak schválit miliardy dolarů na podporu zbrojení a vedení války. Je možné vyjadřovat nespokojenost s vlastními spoluobčany, nevalně akceptujícími deklarovanou etičnost a spravedlnost „svaté“ války, ale když pak někteří z těchto spoluobčanů chtějí napadnout (sice hrubou silou, ale nikoliv bombami!) provokační shromáždění hlasatelů etnické čistoty a nesnášenlivosti - anebo když v obdobném stylu vyjádří protest proti bezduché, člověka mrzačící globalizaci - jsou zbiti státní policií... Vtlouká-li společnost svým příslušníkům do hlavy účelovou přijatelnost použití násilí, nemůže očekávat nic víc než zase jen násilí. Ale pochopitelně - známý obraz demonstranta, který tyčí od transparentu s nápisem „Mír“ mlátí do policisty, je pramálo následováníhodný... Takže „show must go on...!?“ Oko za oko, zub za zub...? Zvykové právo středověku anebo masová psychóza oslav zbraní, války, armády...? Desatero božích přikázání anebo jejich účelové znásilňování...? Ano, je nutno přiznat, že skupina pár přátel se může desaterem celkem snadno i řídit, ale pro národy a celý svět je to cíl krajně obtížný... Ale je také pravdou, že filosof ani básník nemohou odkládat pero ve chvíli, kdy se ostatní - v čele s vojáky a politiky - chopí zbraní...