DIGITALIZACE PSYCHIKY JEDINCE| Příloha | PELIKÁN - ČERVEN 1999 |
Digitální pandemie a
skvělý nový svět
Čtení o míru, válce a lidskosti
Ing. Zdeněk Smrčka (Ústav vědeckých informací 2. LF UK a FN v Motole)
V souvislosti se vztahem digitalizace lidského myšlení k násilí a vůbec lidské psychice nelze ovšem opominout slavnou kazuistiku „Vzpomínky na vlastní nervovou chorobu“ z pera předsedy senátu Daniela Paula Schrebera, kterou opatřil Sigmund Freud psychoanalytickým komentářem a k níž se později vrátili autoři antologie Tři sta let psychiatrie. Z obsáhlé zmínky Michala Černouška o této kazuistice v knize „Šílenství v zrcadle dějin“ stojí za obzvláštní pozornost následující slova, týkající se osobnosti Schreberova otce:
„Byl to slovutný muž, slavný lékař na lipské universitě. Publikoval několik spisů o pediatrii a sociálních reformách. Propagoval terapeutické využití gymnastiky a atletiky. Ve výchově dětí spatřoval pouze jeden cíl: vyšší vývoj lidské rasy. Věřil na přísnou kázeň, kontrolu a potlačování všech nežádoucích pohnutek lidského jednání. Věřil na bezpodmínečnou oddanost a poslušnost autoritě, na absolutní kontrolu všech citových projevů, podobně jako na kontrolu sexuálních pohnutek. Jeho pedagogické rady jako by předjímaly militantní ideologii pozdější vlády hnědých uniforem: děti je nutno odmalička sprchovat v ledové vodě, musí zásadně spát v nevytopených místnostech, když sedí, nesmí se pohnout. Strnulé držení těla, jakýsi permanentní pozor, je nutno zachovávat nejen při vyučování ve škole, ale také při jídle a dokonce i ve spánku. Byl toho názoru, že děti mohou jíst jen ve vyhrazených hodinách a až do sedmnácti let svého života musí sníst všechno, co je jim předloženo. Vše pod hrozbou trestů.“
„Schreberův vzdělávací systém byla fantaskní sbírka nejrůznějších drilů. Domov musel být uspořádán jako nesmlouvavá kasárna. Děti například mohou mít jen jednu hračku, aby se neoddávaly pochybným, rozptylujícím představám. Otec slavného pacienta, světe div se, byl i znamenitým vynálezcem. Podílel se na technologickém vývoji pásu, který zabraňuje onanii dospívajících jinochů. Nechal si také patentovat zařízení, které děti nutilo sedět ve školních lavicích zpříma. Jiný vynález, „držeč hlavy“, zabraňoval spontánnímu pohybu krční páteře. Snad ještě důkladnější byl „přidržovač brady“, což byla konstrukce, která se připevňovala kolem hlavy. Měla působit na správný růst čelistí a zubů.“
„Když bychom slyšeli o podobných vynálezech v komentářích představení Járy Cimrmana, asi bychom se rozesmáli. Když si ovšem uvědomíme, že tento cílevědomý otec všechno zkoušel na vlastních dětech, nemůžeme se divit tomu, že svou kariéru nezakončily v ministerských křeslech, ale v psychiatrických institucích. (...) Představy otce o výchově dětí vedly v praxi ke skličujícím výsledkům. Jeho tyranii podléhalo pět dětí. O osudu tří dcer není známo vůbec nic. Ale oba jeho synové onemocněli těžkou duševní chorobou, propadli melancholii a pokoušeli se o sebevraždu. Jediný bratr našeho pacienta David Gustav trpěl „progresivní psychózou“, jak zněla diagnóza. Vnitřní napětí bylo tak intenzivní, že ho dovedlo k sebevraždě. Ve věku 38 let se zastřelil.“ [Sám Daniel Paul Schreber pak strávil v psychiatrických zařízeních více jak deset let...]
Digitalizace lidského myšlení má tudíž zjevně své obecné, psychosociální a kulturní souvislosti. Nečekaně překvapivým dokladem toho je již autorem článku zmiňovaná vyspělá (a přece neobyčejně krutá) civilizace Inků. Jacob Bronowski k tomu říká: „Zdá se nám zvláštní, že Inkové stavěli visuté mosty, aniž objevili nosný oblouk. Nejvíce nás však překvapuje, že vedli velmi pečlivé číselné záznamy, aniž znali písmo. [Nejvyšší] Inka byl stejně negramotný jako jeho poslední poddaný nebo jako španělský dobrodruh, který ho nakonec přemohl. Zprávy v číslech dostával inka na kouscích provazu, kterým se říká kipu. Na kipu jsou však skutečně zaznamenána jen čísla (uzlíky v různých sestavách odpovídají naší desítkové soustavě). Jsem matematik, a proto bych ze srdce rád tvrdil, že nám čísla skýtají o člověku stejně bohatou symbolickou výpověď jako slova. Bohužel tomu tak není.“
„Čísla, popisující život lidí v Peru, byla zaznamenána jako na děrném štítku [dnes bychom asi použili příměr diskety, resp. čipové karty - pozn.aut.], jako by štítek byl psán Braillovým písmem a přepsán do uzlů motouzku. Když se člověk v Peru oženil, přemístili jeho provázek na jiné místo v příbuzenském svazku. Na kipu zaznamenávali také všechny zásoby v inkových skladech, sýpkách a arzenálech. V Peru vlastně tehdy již žilo město hrůzu budících futuristických představ, město, ve kterém je činnost každého jednotlivce ukládána do paměti, paměť řídí obživu člověka i jeho práci, vše je zaznamenáno a řízeno neosobními čísly.“ A ke stejnému, historicky ale mnohem bolestnějšímu tématu „čísel“ Bronowski ještě dodává: „Jen si vzpomeňte na koncentrační tábor a krematorium v Osvětimi - tam se člověk proměnil v číslo. Do osvětimské vodní nádrže spláchli popel čtyř miliónů lidí. To nezavinil plyn, to způsobila povýšená surovost, arogance nadlidí, dogma, nevědomost, tupost. Jakmile lidé začali věřit, že mají absolutní jistotu, aniž si to ověřili skutečností, dospěli k takovémuto neskutečnému počínání. Tak jednají lidé, kteří si osobují vševědoucnost bohů.“
Dnešnímu světu snad již (doufejme) nehrozí spalovací pece koncentračních táborů - ovšem je otázkou, zda to není jen „díky“ tomu, že digitalizace myšlení a činnosti jednotlivce i celé společnosti nabyla nových, rafinovanějších a „inteligentnějších“ forem (a nemusí jít hned o fanatické sekty, organizující hromadné sebevraždy či masové vraždy). „V posledních letech jsem na vlastní kůži poznal, že státní mašinérie čím dál víc usiluje pouze o svůj vlastní rozvoj,“ píše v eseji „Oběť blahobytu“ dánský spisovatel, esejista a novinář Per Šmidl. „Postupně se přestává ohlížet na lidi, systematicky smazává hranici mezi státní správou a občanskou společností a vhání každého jednotlivce do anonymity, jen aby ovládala a řídila nové a nové oblasti života. Prostředek, který k tomu používá, je takříkajíc dvoustrunný: pomocí vzdělání udržuje svůj „strojový park“ a stará se, aby měla vždycky v zásobě vzdělané, ochotné nástroje pro státní službu, a systematicky potírá „plevel“, totiž nezávislé a nepřizpůsobivé jedince...“
„Hodnota života se změřit nedá. Ale lze říci, že stát, jehož funkcí je degradovat své občany na poddajné nástroje bez samostatného svědomí, bez elementárního pocitu osobní odpovědnosti a radostné soběstačnosti, stát, který lidi přeměňuje na použitelná identifikační čísla bez tváře a osudu, či přímo na pouhé stíny těchto čísel, takový stát jednoho krásného dne zničí sám sebe. S malými lidmi se totiž z dlouhodobého pohledu nedá dokázat nic velkého a vylepšování řídící mašinérie, jemuž stát podřídil všechno ostatní, nevede nakonec k ničemu. Monolitní, groteskní, absurdní a nicneříkající (i když pěkně rachotící) mašinérie nakonec semele sama sebe a zastaví se z naprosto zřejmého nedostatku přirozené vitality, síly a obnovy, které ve jménu efektivity postavila mimo zákon nebo možná rovnou vymýtila.“ ...
Kdo jen trochu sleduje práce čelných osobností české filosofie a sociologie, jakými jsou Kosík, Bělohradský, resp. Keller, nemůže přehlédnout fakt, že jejich kritická slova na adresu vyspělého západního světa se dotýkají, mimo jiné, právě katastrofálních následků digitalizovaného životního stylu, tak jak jej nastoluje moderní ekonomický manažerismus, jenž ve všem a za vším vidí jen řeč čísel. Autor článku se necítí být nijak kompetentní k zevrubnější excerpci prací zmíněných autorů, a tak pro jisté nastínění tématu raději použije několika následujících vět Konrada Lorenze: „Nesprávná představa, že naprosto všechno [včetně přírody a člověka] lze zhotovit, je utvrzována nesmírnou mocí, které lidstvo nabylo na základě poznatků exaktních přírodních věd. Tyto vědy se zase zakládají na analytické matematice a dovedou každému, kdo jim nechce věřit, matematicky dokázat svou správnost. [Ostatně - na jiném místě Lorenz připomíná slova Wernera Heisenberga, že zákony matematiky nejsou zákony přírody, nýbrž zákony zcela určitého mechanismu lidského poznání. - pozn. aut.] Tato gnozeologická bloudění mají nyní v praktickém ohledu neblahé důsledky, které vykonávají „pozitivní“ zpětný vliv na epidemickou pomatenost.
Posun ve vztahu ke skutečnosti, k němuž u moderního městského člověka došlo tím, že má co dělat jen s neživými, člověkem zhotovenými věcmi, postihuje bohužel ve své nejakutnější podobě lidi v mocenském postavení, kteří by vlastně měli nést odpovědnost za blaho i trápení lidstva. To, co je pro ně skutečné, nač působí a co působí zpětně na ně a nač musí trvale myslet, jsou vliv a peníze. Peníze je možno neobyčejně snadno kvantifikovat, s penězi se dá kalkulovat, s měnami se dá manipulovat. Jaký div, že jsou ekologové považováni za „nostalgické snílky“, když připomínají, že hotové peníze a zlato jsou jen symboly, [za které] již velmi brzy nebude možno si koupit takové životní nezbytnosti, jakými jsou čistý vzduch a neotrávená voda.“
Samozřejmě, že je lepší a pro život snazší být bohatým než chudým – a je lákavé podlehnout svodům ústředního sloganu „Skvělého nového světa“ Aldouse Huxleyho: „Komunita – Identita – Prosperita“ - a snad právě proto jsou ekologické výzvy k dobrovolné životní skromnosti a umírněnosti ve vyspělém světě tak obtížně prosaditelnými. V onom „skvělém novém světě“, s naprosto šokující jasnozřivostí vykresleném Aldousem Huxleym, kde se jednotlivec cítí šťasten a spokojen a zabezpečen proti všem nebezpečím - ač na samotném uspořádání světa a společnosti již není vůbec nic lidského. Konrad Lorenz doslovně připomíná: „lidem panem et circences, chléb a hry, (...) přeložil Aldous Huxley do jazyka našeho století takto: - Dej mi televizory a hamburgery a nech mě proboha se svými řečmi o odpovědnosti a svobodě na pokoji.“
Ekologové, sociologové i filosofové rovněž již dlouho upozorňují na nebezpečí sociálně-kulturního jevu zvaného hamburgerizace či macdonaldizace či zcela obecně amerikanizace... Odpůrci užití takovýchto pojmů v nich vidí ideologický útok na samy základy svobody a demokracie západní společnosti, na závistivý útok proti ekonomické prosperitě v současnosti nejbohatší země světa a jejího stylu života. Ve skutečnosti tomu ale tak zdaleka není. Macdonaldizace společnosti je dnes víceméně oficiální sociologický pojem. Tento patogenní proces působí uvnitř společenského organismu prostřednictvím principů efektivnosti, propočitatelnosti, předpověditelnosti a kontrolovatelenosti. Logickým důsledkem je iracionalita a dehumanizace jednání člověka a celé společnosti. Spojené státy americké prostě „jen mají tu smůlu“, že jsou ekonomicky nejrozvinutější zemí světa a že vládnou nejvyspělejší technologií - a že se tudíž u nich všechna úskalí „moderní doby“ objevují v plné nahotě jako první.
„Vznik hodnot sice vývoj předpokládá, není však nutně jeho důsledkem,“ připomíná Konrad Lorenz. „V technokratickém uspořádání světa se vývoj stal pravzorem tvorby hodnot v nešťastně zúženém smyslu. Lze to zvlášť krásně ilustrovat na tom, co Američané chápou pod pojmem kultivace země. „To develop an area“ znamená na příslušném kusu země radikálně zničit všechnu přírodní vegetaci, pokrýt jej betonem či v nejlepším případě anglickým trávníkem, kus mořského břehu zpevnit betonovou zdí, vyrovnat či pokud možno svést koryto potoka do potrubí, celek důkladně otrávit pesticidy a pak to co možná nejdráž prodat městskou civilizací zhlouplému konzumentovi.“ Totální zhoubnost kombinace vyspělosti ekonomiky a technologie, není-li regulována zpětnou vazbou duchovnosti, morálky a etiky (nezaměňovat s formálním hlášením se k dané víře či vyznání!), spočívá zjevně v tom, že vede k nezvladatelné a nezadržitelné digitalizaci života jedince i celé společnosti. Jako novodobá pandemie zachvacuje tato digitální globalizace naprosto vše: od vojenství směřuje k ekonomice a průmyslové výrobě, od spotřebního zboží a jeho konzumace ke sportu, kultuře, náboženství, vědě i péče o nemocné...
Všeprostupující digitální dehumanizace se stává velkým problémem „technologicko-inženýrsko-manažerské“ medicíny konce 20. století. Z prostředí ambulancí i nemocnic se vytrácí trpící člověk a s ním i jeho duše - a zbývá jen statisticky zprůměrovaný subjekt – „host“ ubytovaný dle možností své peněženky v příslušné „hotelové“ kategorii, jehož prostřednictvím si může „hotel“ a „hoteliér“ přijít na slušný výdělek. Cena zdravotní péče jako by se odvíjela od stupně úpadku morálky a/nebo perverze demokracie [viz dřívější autorův článek]. Úměrně s postupem digitalizace (macdonaldizace) medicíny se v ní odmlčuje polyfonní harmonie tvarového vnímání. Konrad Lorenz připomíná: „Pozorovatel nadaný do jisté míry k tvarovému vnímání a důvěrně obeznámený s určitým druhem živočichů vidí zcela jasně, kdy s tímto organismem není něco v pořádku. Moderní medicína, především moderní lékařská výchova, obecně výkony tvarového vnímání silně podceňuje. Je omylem věřit, že „klinický pohled“ by mohl být zcela nahrazen sebevětším počtem kvantifikovatelných dat a jejich elektronickým vyhodnocením, byť jsou dnes tato data k jeho ucelení sebevíc nepostradatelná.“
Uvnitř vědecké komunity, hodnocené mj. podle citovanosti prací, spřádá své sítě celosvětový pavouk „publikačních mafií“. Jeho skrytým cílem je lapání „pošetilých much pavědeckého kacířství“, které svým nepokojným, otravným bzukotem ruší badatelskou činnost myšlenkově zpohodlněných a sebezahleděných reprezentantů oficiální vědy. „Vědečtí disidenti“ jsou pranýřováni jako hloupí, špatní, proradní anebo jsou prohlašováni za blázny. Konrad Lorenz hovoří doslova o projevech sebeimunizace ve sféře tvorby vědeckého názoru: „Zřejmě je to následkem „zmasovění vědy“: je příliš mnoho těch, kteří nové myšlenkové pochody nechtějí uznat. Sebeimunizování vědeckého názoru by mohlo vést k naprosté vyprahlosti přírodovědeckého poznání.“
Podle Lorenze dar skutečného, neredukovaného (nedigitalizovaného) vidění světa nemají dospělí, nýbrž děti: „Jsme si plně vědomi toho, že stojíme jako děti v pohádkovém lese uprostřed téměř nekonečného, ale přece jen v zásadě konečného množství neproniknutelných tajemství, a také víme, že tato tajemství patří do pravomoci přírodního světa: že jsou „neproniknutelná“, to je dáno omezeností našich poznávacích funkcí. Abychom ještě jednou ocitovali Krysaře Carl Zuckmayera: existují přirozené věci, které známe, a existují věci skryté, které jsou rovněž přirozené.“ Jacob Bronowski pak ve své knize „Vzestup člověka“ zmiňuje, že Einsteina již v chlapeckých letech zaujala zdánlivě dětinská otázka: „Jak by se mi jevil svět, kdybych letěl na světelném paprsku?“ A na jiném místě pak ještě Bronowski uvádí známý citát Isaaca Newtona, ve kterém poukazuje na nezastupitelný význam dětských her a dětského vidění skutečnosti pro lidské poznání: „Nevím, jak mne vidí ostatní. Sám sobě však připadám jako malý chlapec, hrající si na břehu oceánu a nacházející s radostí tu a tam hladší oblázek či hezčí lasturu, nežli jsou ostatní, zatímco oceán pravdy dosud neobjevené mi leží u nohou.“ Zdá se, že tento poetický portrét Newtona je skutečnější a výstižnější, než jeho „gravitační“ (anebo biblické?) zpodobnění se stromem a jablkem...