ŠVEJK, PACIFISMUS A EVOLUCE| Příloha | PELIKÁN - ČERVEN 1999 |
Pacifismus a odpor k válce (plynoucí z poznání její hlouposti, nesmyslnosti a pitomosti - ostatně tak skvěle ztvárněné ve výše zmíněném starém čínském příběhu) provází lidstvo již po tisíce let - a přece (tak jak mocní tohoto světa dosud vždy vedení války nakonec prosadili) být pacifistou a odpůrcem všech válek se ve společnosti tolerolovalo (a to jen výjimečně) pouze básníkům, filosofům, šaškům a jiným „švejkovským bláznům“. Obyčejný člověk vždy s takovýmto postojem nesl svou kůži na trh, kde ji stát přeochotně směnil tu a tam za vězení, obvykle však za oheň, meč, oprátku či salvu popravčích zbraní... Je proto s podivem, že se pacifismus a odpor k válce nepodařilo přes veškerou snahu králů, císařů, diktátorů, prezidentů, vojevůdců a generálů nikdy vymýtit (a to ani logicky zvrácenou propagandou, že pacifismus je nejkratší a nejspolehlivější cesta k válce /kam až lze v této myšlenkové zvrácenosti dojít, dokumentuje nedávné prohlášení jednoho českého publicisty, že druhou světovou válku zapříčinili pacifisté a že pacifismus přímo svádí a vyzývá druhé lidi, státy a národy k válečnému tažení... Absurdnost a nesmyslnost takovéhoto logického přemetu je nabíledni - vždyť se podezřele blíží tvrzení nacistické propagandy, že válku zapříčinili Židé.../) Skutečnost, že pacifismus přežil veškeré diskreditační kampaně v průběhu tisíců let, svědčí přinejmenším o jedné věci: že tento vyhraněný lidský postoj představuje základní kulturní a psychosociální fenomén, chránící lidskou civilizaci před sebezničením a zároveň ji orientující směrem k mírové, nenásilné budoucnosti. Neboli pacifismus nejen jako jedinečný, člověku vrozený vzor chování, ale zároveň i význačný, nenahraditelný prvek veškeré lidské evoluce.
Literární postava Švejka, tohoto nejvýznačnějšího českého lidového národního hrdiny, zdá se být naprosto nesouměřitelná v porovnání s autentickými historickými velikány českých a světových dějin, kteří se stavěli odmítavě k válkám a násilí. Zařazovat osobnost Švejka do stejné kategorie reprezentantů humanity, usilujících o všenápravu věcí lidských, jako by přesahovalo všechny meze nehoráznosti. Snad i proto existuje neustálá snaha (kupodivu i mezi lidmi vysoce vzdělanými) vnímat a vykládat Švejka jako prostoduchého kumpána, blba a idiota, který svými historkami baví řadové vojáky, stejně jako velitele v čase mezi dvěma útoky - ať již vedených (v jeho době světové války) s barbarským povelem „na bodáky!“ či (v naší době jugoslávské války) se zdánlivě humánnějším povelem „na cíl střely a bomby laserem zaměřit!“. A přece nic není pravdě vzdálenějšího než takovéto chápání Švejkova humanistického poselství - jakkoliv se k němu (možná i příznačně) dle zpráv z denního tisku hlásí i lidé v nejvyšších vojenských kruzích. Generální tajemník Severoatlantické aliance Javier Solana věnuje v exkluzivním rozhovoru zvláštní pozornost Josefu Švejkovi. Uveďme jeho ocenění v úplnosti. Otázka: Četl jste román Osudy dobrého vojáka Švejka? Odpověď: Ano (směje se). Mám ho velice rád. Není pochyb o tom, že to je velice zábavná a chytrá kniha. Je to román o vaší zemi, o přístupu k životu, o lidech, o historii. Je to skutečně moudrá kniha (Lidové noviny, 8. ledna 1999.) Také generální inspektor bundeswehru generál Hartmut Bagger se netají obdivem: „Švejk je typem vojáka, který se líbí nejen Čechům, nýbrž přináší potěšení lidem na celém světě. Já jsem si jej také s radostí přečetl... (Právo, 16. června 1998.)“
Tolik alespoň cituje filosof Karel Kosík a vlastním (jemně ironickým) komentářem pokračuje: „Ve vyjádření vysokých činitelů svobodného světa a mezinárodního společenství prosvítá mezi řádky naděje (nezakřikněme ji [Kosíkův článek byl otištěn 28. ledna 1999 - pozn.aut.]), že by se snad Švejk mohl stát povinnou četbou pro vojska Atlantické aliance. Před náročnými bojovými úkoly a válečným nasazením by kniha českého spisovatele přivedla vojáky na jiné myšlenky, rozveselila by je a potěšila, pozvedla by jejich náladu. Švejk, veselý kumpán, zábavný ochlasta, filuta všemi mastmi mazaný, šprýmař světem protřelý nemůže nikoho zarmoutit. Ovšem, oddychové rozptýlení je jedna věc, ale práce a boj vyžadují soustředění. Kde začíná vážnost života, tam musí skončit Švejk se svými bláznivostmi. Co by se stalo se světem, jak by skončila euroamerická civilizace, kdyby lidé brali Švejka vážně?“ A filosof Václav Bělohradský k této dějinné otázce lidského svědomí o něco dříve předznamenává a zároveň poznamenává: „Slova s otazníky nenáviděl i Hitler. Obvinil židovské intelektuály, že ke všem velkým slovům přidělávají po kavárnách otazníky, aby zničili árijskou rasu, která těm slovům věří a řídí se jimi. Mnoho evropských intelektuálů vidělo ve válce příležitost k spásonosnému skoku od slov s otazníky do slov s vykřičníky. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka jsou epochálním románem, protože ve vykřičnících přidělaných k velkým slovům autor rozpoznal nejnebezpečnější dědictví 'doby válečné'“.
Zřejmě spisovatel Ivan Olbracht byl prvním, kdo na oficiální kulturní úrovni pochopil Haškův román - kdo rozpoznal ve Švejkovi archetypální pohádkový typ „hloupého českého Honzy“. Neboť pravá genialita Švejkova odporu k válce a všemu vojenství a válečnictví, odporu k agresivitě a násilí, střílení a zabíjení, nikdy nespočívala v pouhopouhé všepronikající a všeodhalující pitomosti a darebnosti, nýbrž v tom, že digitální, veškeré lidskosti zbavený svět války a armády a bojovného, vykřičníkem opatřeného volání „Na Bělehrad!“, Švejk konfrontuje v nepřetržitém sledu zdánlivě stupidních příběhů dennodenního života prostého člověka s jeho autentickým světem prazákladního lidství. Jednorozměrné linie válečných zákopů a úsečné povely k útoku nutně prohrávají ve střetu s n-rozměrným, kompozitním či polyfonním hologramem lidské skutečnosti. Vidění feldmaršálků je cestou do pekel ať již světových či „jen“ lokálních válek, zatímco Švejkovo vidění života je cestou nenásilí, pacifismu, míru - je cestou směřující do ráje lidských srdcí. To zřejmě bytostně cítil Jaroslav Hašek, Ivan Olbracht - a také Karel Kryl..., písničkář obdařený v nejlepším smyslu slova švejkovsky spřízněným duchem. Tisící rok míru, [vlastními Krylovými slovy] „písnička, o níž by bylo lze říci, že popisuje Zemi po výbuchu neutronové bomby. A to pět let před tím, než kdokoli o neutronové bombě promluvil...“, líčí stejnými prostředky zdánlivě prostomyslné geniality celou tu ničemnost, blbost a nesmyslnost válek, celou tu absurditu „humánního“ či „etického“ boje za mír do posledního muže, do posledního výdechu poslední lidské duše.
Květy sněží / na Madonu / u Božího těla / Není věží / není zvonů / jež bys přelil v děla / Ke vší smůle / není rádla / k překování v meče / Není vůle / jež by vládla / Jenom voda teče / jenom voda teče / Místo mraků / visí pod oblohou / dlouhý bílý pruh / Vraky vlaků / dýchat nepomohou / ochrnutý vzduch / Prázdné domy / slepé dveře / šedá halda tvárnic / Šumí stromy / kvetou keře / na betonu dálnic / V klidu zbraní / není torny / bez maršálské hole / Není dlaní / jež by - svorny - / obdělaly pole / Místo dláta / ryje do kamene / měkký modrý mech / Cesty z bláta / Krby bez plamene / Podemletý břeh / Ani noha / jež by zábla / popálena mrazem / Není Boha / Není Ďábla / jenž by přišel na Zem / Bojovníci / s feldmaršálky / pro pravdu a víru / po tisíci / letech války / svorně - hnijí - v míru / tisící rok míru
Není určitě bez zajímavosti, že Karlem Krylem sarkasticky ad absurdum a k pocitům mrazení v zádech dovedená parafráze starého biblického motivu o překování mečů na radlice, se ve své původní - jen místní kulturou obměněné - významové podobě objevuje i v následujících verších neznámého autora ze sbírky staré korejské poezie: „Sebral bych meče ze všech končin světa / a udělal z nich koště na smetí / A vymetl bych všechna prokletí / na celém světě - ať to všechno létá! / A pak bych koště změnil na motyku / a kopal v poli plevel do košíků.“ Tato výrazové úspornost, odpovídající lidské zpovědi prostého člověka z dálněvýchodní zemědělské civilizace, se naproti tomu v podmínkách evropské renesance ústy básníka Pierra de Ronsarda proměňuje ve vášnivou, všepojímající a život proti smrti obhajující „VÝZVU K MÍRU“:
Jak nerad viděl bych zas meče vraždící, / zetlelé mrtvoly, sytící ornici, / koně, jež v hromadách jak pokácené stromy / zatarasují proud Mosely nebo Sommy, / či helmy s kyrysy plující po vlnách / Maasy, jež, krvavá, nahání lidem strach. / Válka je hrobař měst, válka veškerá práva, / božská i občanská, surově pošlapává, / spaluje oltáře, ničí nejeden chrám, / miluje bezpráví, v rovnosti vidí klam, / za války zbývají z domů jen holé stěny, / starci jsou vražděni a dívky zneuctěny, / dělník, jenž nemá nic, rodiny zbaven je / a špatnost, neřest, zlo se ctností jmenuje. / Což lépe nebylo by přestat se zločiny, / vojáci stateční, a začít život jiný, / ve vlastních příbytcích s manželkou v klidu žít, / hýčkat ji v náručí, s dětmi se potěšit, / které na matčin prs útočí bez ustání, / sám sebe dávat v plen jejich milému hraní, / nechat si vousy své i vlasy rozcuchat / a slovu tatínku z úst malých naslouchat, / než tvrdou zemi mít za lože v stanu bědném, / v zimě se chladem třást a v létě trpět vedrem, / a místo ve stáří u blízkých umírat, / ve věku nejlepším konejšit vlčí hlad? / Vznešení vojáci, vy, jezdci obrnění, / kéž máte pro zbraně nenávist, zapomnění. / Své helmy pospěšte na hřebík pověsit / tam, kde si na půdě pavouk přede svou síť, / aby je do ní skryl; a v štíty vyklenuté / ať včely snášejí své dílo zlatožluté. / Pak meče vezměte, své píky právě tak / a hleďte v radlice je provždy překovat. / Z kopí si zhotovte nářadí pro zahradu, / z šavlí ať kosy jsou, nutné pro práci v sadu, / a jméno Martovo a jeho zločiny / ať sladké slovo mír navždycky zastíní. /
Slavný renesanční básník Pierre de Ronsard pocházel ze staré šlechtické rodiny a svůj původ údajně odvozoval od předků z krajů, kde „Dunaj sousedí s Thrákií“... O čtyři staletí později se ve stejném regionu Evropy, v Jugoslávii, pořádal nad řekou Strugou každým rokem unikátní, na rozličné starověké i středověké tradice navazující kulturní zápas... V čestném zápolení - bez armád a zbraní - zde bojovali svým hlasem básníci z celého světa... V roce 1963 mezi ně ze Sovětského svazu zavítal Bulat Okudžava, básník, spisovatel a písničkář, po matce Armén, po otci Gruzínec, aby právě zde, v soupeření o hlavní cenu Stružských večerů, získal své první významné oficiální vavříny. Vítězství nad všemi účastníky si tehdy Okudžava vydobyl svou básní „CÍNOVÝ VOJÁČEK MÉHO SYNA“:
Vypískal slavík meluzínu / a s májem slaví dobrou zem. / Jen voják udělanej z cínu / je k věčný bitvě odsouzen. / Modeloval ho smutnej kumštýř / do světa běd a bezpráví... / Ty se ptáš: - Chlapče, po čem smutníš? - / A on ti míří do hlavy.
Na zemi sluncí, v zemi mračen / a propastí a propustí, / kde smějem se a taky pláčem, / on flintu z ruky nepustí. / Čeká, že přijde cizí vojsko / a on že se mu postaví. / Ty se ptáš: - Chlapče, je ti ouzko? - / A on ti míří do hlavy.
Vojáček na týhletý stráži / nedobrovolně stojící / jen předpovídá holomrazy, / jen přivolává polnici. / Vojáček na týhletý stráži / jen zvětšuje mý obavy. / Ty se ptáš: - Chlapče, co ti schází? - / A on ti míří do hlavy.
„Až všichni všechny povraždí, computery budou vyprávět o lidech, tak jako lidé vyprávěli o bozích,“ říká básník Jacques Prévert a rezolutně dodává: „Člověk bez lásky je jako lucerna bez světla, nevěstinec bez lucerny, přístav bez uliček lásky, bez muziky a zpěvu. A přístav bez uliček lásky je stejná pitomost jako mateřská letadlová loď...“ Vojevůdci i politici pravděpodobně zůstanou k takovýmto názorům hluší, ale přitom kdoví - možná že právě se zde citovanou Prévertovou provokativní reflexí univerzálních, všelidských motivů hudby, poezie a lásky (žen a k ženám), se našim srdcím kdesi v hlubinách jeho citové výpovědi otevírají brány k poznání celé té pitomosti, blbosti a nesmyslnosti válek. A možná také, že odněkud z modravých výšin se s ozvěnou těchto básníkových slov snáší světlo intimního vyznání Patti Smithové v její písni „Sen života“: „Jsem při tobě stále / Stále tě mám na mysli / Ve světle co potrvá po celý život / Ta ruka nad námi / listy lásky otáčí / Vše obraz bez času / Každý sen života / Z ráje sem vyslaný / Věčný, věčně nový...“ Ano, básníci dobře vědí, že melodie tónin každého intimního vyznaní lásky je jak vánek, jenž přináší poselství věčnosti, míru a pokoje lidem zde na Zemi - ale že se tento vánek rodí tam - nad našimi hlavami, vysoko v nebesích...
Noc roztřepená vranami uniká / před stále vyšší travou na úsvitu / abys nazval světlo nemusíš nic říkat / stačí jen před ním nezavírat oči. / Nad hlavou točí se nebeský mlýn / krmí nás chlebem světla a temným medem snu / každá barva má počátek v bělosti zim / každé teplo na zemi předchází chlad. / Naše domy nad břehy dravých řek / naše cesty v blízkosti skladišť zbraní / střídavě proklínáme a velebíme náš věk / stále výše jsme hlavou v nebesích. / Kdysi ohnutá větev znamenal zbraň / dnes ohýbá ji vítr nebo ptáci / pěst zaťatá se pomalu zas mění v dlaň / nůž nástrojem se stává a korouhev znakem. / Noc roztřepená vranami uniká / před stále vyšší travou na úsvitu / abys nazval světlo nemusíš nic říkat / stačí jen před ním nezavírat oči. / Nad hlavou točí se nebeský mlýn / krmí nás chlebem světla a temným medem snu / každá barva má počátek v bělosti zim / každé teplo na zemi předchází chlad. / Naše domy nad břehy dravých řek / naše cesty v blízkosti skladišť zbraní / střídavě proklínáme a velebíme náš věk / stále výše jsme hlavou v nebesích.
A s ozvěnou v srdce doléhajících veršů této písně Marka Grechuty - zpoza oněch zvolna se otáčejících listů božích mlýnů, k nám - jako věčné a nezničitelné motivy hudby, poezie a lásky - pronikají zářivé paprsky univerzální pravdy o člověku, o jeho dětství a dospělosti, o odumírání a znovuzrození jeho lidskosti, o slunci míru v jeho duši, před nímž a před níž „jen stačí nezavírat oči...“
„Všichni máme tu pochybnou čest žít v době, kdy drama světové historie dosahuje svého vyvrcholení,“ poznamenává významný psychiatr Stanislav Grof. „Násilí, hrabivost a nenasytnost, které formovaly lidské dějiny v minulých staletích, dosáhly takových rozměrů, že by snadno mohly vést nejen k úplnému zničení lidského druhu, ale i k vyhubení veškerého života na této planetě. A zdá se, že různé diplomatické, politické, vojenské, ekonomické a ekologické snahy o nápravu současného kurzu vedou spíš k horšímu než k lepšímu. Je zcela možné, že naše snahy o mír jsou neúspěšné proto, že žádný z našich dnešních přístupů se nezabývá dimenzí, která je zřejmě v samém centru globální krize, totiž lidskou psýché. Na světě je dostatek bohatství, které by zaručilo dobré životní podmínky pro každého člověka na povrchu zeměkoule. Obdobně není zapotřebí, aby miliony lidí umíraly na nemoci, pro které má současné lékařství účinné léky. Moderní věda má k dispozici potřebné znalosti k rozvoji čistých a obnovitelných zdrojů energie a k tomu, aby zabránila zhoršování našeho fyzického prostředí. Hlavní překážkou, která stojí v cestě lepší budoucnosti Homo sapiens, je současná evoluční úroveň našeho vědomí. Ta je nejzákladnější příčinou nesmyslného rabování přírodních zdrojů, znečišťování našich vod, vzduchu a půdy a ostudného utrácení nepředstavitelných sum peněz i energie na šílenství závodů ve zbrojení...“
„Zdá se, že jsme všichni součástí procesu, který je kolektivní obdobou psychologické smrti a znovuzrození, již tolik lidí prožilo individuálně ve změněných stavech vědomí. Budeme-li pokračovat v konkretizaci destruktivních tendencí z našeho nevědomí, pak nepochybně zničíme sebe i veškerý život na naší planetě. Pokud se nám však podaří zvnitřnit tento proces v dostatečně velkém měřítku, mohlo by to vést k evolučnímu procesu, který by nás mohl dovést stejně daleko od našeho současného stavu, jako jsme teď vzdáleni od primátů. I když se to na první pohled může zdát utopické, je možné, že to naše jediná reálná šance.“
Ano, možná že naše jediná naděje - když sami sebe dnes shledáváme svědky a přímými účastníky toho, kterak s neustálým zrychlováním civilizačních (rozumějme: globalizačních) procesů se náš (skvělý nový) svět stává spíše temným planetárním tunelem či bludištěm než slunečnou globální metropolí; kdy s postupující digitalizací světa, s pos-tupující digitalizací myšlení a jednání lidí, s postupující digitalizací (rozumějme: hamburgerizací) veškeré lidské kultury - a s tím vším spojeným odumíráním naší lidskosti, se lze oprávněně tázat, zda se evoluční úroveň našeho vědomí spíše nesnižuje a nedegraduje, než zvyšuje a rozvíjí… (a kdy temným planetárním tunelem zní spíše úzkostný křik než radostné volání) - možná že naše jediná naděje, k níž se všichni (ať již vědomě či nevědomě) upíráme, spočívá právě v tom, že přece jen spatříme (a to nikoliv tam někde, v nekonečné dáli, ale právě teď - kolem nás a v nás) světlo všeobecné úcty a lásky, ono světlo hudby, poezie a lásky, ono původní světlo krásy lidských srdcí, zrcadlících se v průzračných hlubinách dětských očí. Slovy Suzi Gablikové: „Nejde jen o to, vidět jinak, ale i vidět jiné věci...“