Digitální pandemie a skvělý nový svět
Čtení o míru, válce a lidskosti

Ing. Zdeněk Smrčka (Ústav vědeckých informací 2. LF UK a FN v Motole)

Konec poplachu byl odhoukán / za pár minut / a vyšli jsme z úkrytu. / Noc byla prosáklá vůněmi / a nebe plné hvězd. / Májové noci patřívaly milencům, / můj bože!

* * *

Ještě chvíli jsem se rozhlížel / po obloze smrti / a pomalu jsem se zvedal. / Polomrtev / potácel jsem se k polomrtvému městu / s hrůzou čekaje, co spatřím. / Jen kostel se svou tichou věží / zůstal trčet mezi troskami / nedotčen. / Na jeho podlahu snášeli mrtvé, / katolíky, evangelíky i bez vyznání, / a chrám je všechny přijímal / pod vlídnou střechu. / Nevím, zda smím nakonec říci, / co mě napadlo / při pohledu na mrtvé / - je to šoking. / Leželi na zemi vedle sebe / jako zastřelení zajíci na výřadě / po úspěšném honu.

* * *

Sto domů bylo v sutinách / a téměř tisíc bylo poškozeno / leteckými bombami. / Ne, já to sám nepočítal. / Prodíral jsem se čerstvými troskami / a v ulicích jsem obcházel krátery. / Byly hrozivé / jako nezavřené brány do horoucích pekel. / Spěšně trosky odklízeli, / ale teprve třetího dne / vlámali se do domku / ve Švermově ulici, / který patřil panu Hrnčířovi. / Celá rodina byla mrtva. / Jen kohout, ten starý rváč, / kterého neměl apoštol Petr / příliš v lásce, / jediný se zachránil. / Vyrazil po tělech mrtvých / na hromadu rmutu. / Rozhlédl se po místě neštěstí / a rozepjal křídla, / aby ze svých zlatých per / vytřásl tíživý prach. / A já si říkal potichu, / co bylo napsáno / písmem hrůzy a písmem bolesti / na tvářích kralupských lidí. / A do ticha smrti / vykřikl jsem zvýšeným hlasem, / aby to válka slyšela: / Už nikdy, válko! / Kohout se na mě zadíval / svým zlým černým okem / a dal se do strašlivého smíchu. / Smál se mně / a mému marnému volání. / Kromě toho byl to pták / a držel s letadly. / Padouch!

Takto ve svých básních "Noční poplach", "Úder", "Už nikdy" vzpomíná na válku básník Jaroslav Seifert. Ano, byly zde Guernica, Lidice, Coventry, Leningrad - ale též Drážďany, Kralupy, Hirošima, My-lai... Jak podivné to dny dvacátého století... A jakým asi bude nově příchozí...? Možnost naplnění vizí písně skupiny King Crimson o schizoidním člověku 21. století (21st CENTURY SCHIZOID MAN) je svou děsivostí portrétem té nejčernější noční můry:

"Kočičí pracky železný spár / neurochirurgům již zbývá toliko pár / na prahu sálu paranoie prokletí / schizoidní člověk jednadvacátého století / Krev skřipec ostnatý drát / marš s žehem politiků se dává hrát / napalm neviňátek zmocní se vzápětí / schizoidní člověk jednadvacátého století / Zaslepen chamtivostí seje smrti žár / krev prýští z dětí básníků hlad a zmar / moře zbytečností třímá pevně v objetí / schizoidní člověk jednadvacátého století..."

 POMATENOST SVĚTA

Na dvoře karmínového krále ("In the Court of the Crimson King"...) se s paranoidně euforickým blahořečením politiků svato(krádežné)záři bomb, padajících na portál bran 21. století, vrývá do svědomí všech lidí tohoto světa zvolání Jima Morrisona z písně The End: "Co jen to udělali s touto Zemí...?" Končí jen 20. století anebo končí (dříve než mohl vůbec začít) celý ten náš "skvělý nový (paranoidní) svět"...? Zní naším svědomím jen memento válečných hrůz 20. století anebo zní hrana veškeré humanitě...? Jde jen o soumrak bohů, anebo o předzvěst konce lidskosti a konce lidské civilizace...? Jde jen o konečné zúčtování se "stoletím válek" anebo o "konečné řešení lidské otázky"? Je opravdu náš euroamerický svět jakýmsi "šíleným systémem", tak jak o něm v souvislosti s válkou v Jugoslávii hovoří filosof Karel Kosík? "[Válka proti Jugoslávii] ukázala, jak se tento domnělý svět již propadl do polosvěta a podsvětí, jak poklesl na propočítané, ale nesmyslné fungování šíleného systému, racionálně řízenou, ale slepě se prosazující fatalitu, která zbavuje lidi důstojnosti, soudnosti i svědomí. Z takových hodnot záchrana světa vzejít nemůže."

Schizofrenní pomatenost (nikoliv pouhopouhá absurdita!) dnešního světa je zřejmě odrazem jeho zmateného vidění těmi, kteří určují svým myšlením a jednáním jeho okamžitý běh (pochopitelně při vědomí, že spoluodpovědnost tak či onak neseme stejně všichni). Pak se ovšem zákonitě objevuje otázka, do jaké míry je sama tato zmatenost projevem lidské přirozenosti? Na jedné straně je zde poznání, že myšlení člověka úzce souvisí (a v podstatě je nezastupitelně spjaté) s vytvářením vnitřních obrazů. Na straně druhé je zde formulování teorie, že v pozadí schizofrenního vnímání a jednání člověka mohou hrát určující roli poruchy v paralelně distribuovaných nebo dynamických okruzích mozku. V důsledku těchto poruch dochází u člověka ke špatné koordinaci mentální aktivity, k problémům určování priorit a zvládání zpracování, koordinace a vyhodnocování informací o vnitřním a vnějším světě. Je-li tomu tak, nelze se vyhnout potřebě zodpovězení zcela zásadní otázky: Kde - a zda vůbec - je příslušný, chybně fungující "řídící program" v lidském mozku "umístěn"?

Možná, že klíč k této záhadě nabízí Pribramova "holonomní teorie mozku", o níž bude ještě řeč... Ale pochopitelně, že s ním (tak jako s každým, myšlení člověka revolucionizujícím pohledem na sebe sama i okolní svět) se v naší mysli otevírají otázky další a nové, žádající "vysvětlení vysvětlení", otázky provokativní, kacířské a třeba i absurdní... Například, co když - v souvislosti s touto holonomní teorií (a přitom zdánlivě v rozporu s její holografickou podstatou) - náš mozek vytváří v rámci "časoprostorové orientace" jedince v universu bezčasovosti obrazy světa, druhých lidí i nás samých z jakýchsi stavebnicových obrázkových "kostek", jež jsou ne nepodobné těm, které zná každé malé dítě? Každá dětská kostka má na své ploše (o uložení informací na "povrchu" časoprostoru bude rovněž ještě řeč) šest dílčích obrázků, ale z n-možných sestav je "jen" šest (vskutku: nikoliv jedno, ale šest!) řešení správných. Přesto je překvapivé, že malé dítě ona správná řešení mezi velikým počtem všech nabízejících se kombinací celkem hravě najde... Z šesti rovnocenných řešení je mu však v dané chvíli přesto dostupné jen jedno jediné. A co když, ve světle této analogie, by schizofrenní podstata vnímání a jednání spočívala v jakémsi porušení zmíněné schopnosti určování priorit jednotlivých obrazů a schopnosti jejich správného sestavení? A jak by tomu bylo v případě "kostky" holografické, když přece každý díl hologramu v sobě skrývá obraz původního celku? Tedy šest různých "kompozitních" hologramů na jedné "kostce"? A co když je těch "kostek" víc... - jsou na nich identické obrazy, anebo nějaké jiné, další hologramy...?

Neexistuje tudíž - ve světle těchto provokativních úvah - jistá možnost, že by schizofrenní pomatenost lidstva, jeho stav věčného se potácení mezi chvilkovými záblesky jasného vědomí míru v jinak všezahalující temnotě válek, byla odrazem porušení schopnosti vnímání priorit světa dětství a světa dospělosti? Nemohlo by se veškeré tragické dění na planetě Zemi odvíjet od schizofrenní pomatenosti politiky, založené na zjevném rozporu mezi slovy a skutky; politiky zaměňující tvořivou hru s kostkami hazardní hrou v kostky; politiky udržující národy světa v marasmu, slepotě a slabosti; politiky vydávající falešnost obrazu, který ve své mysli vytvářejí jedinci usilující či ovládající mocenská postavení, za portrét pravé podstaty a přirozenosti lidství?. Disident Václav Havel k tomuto před lety skvěle poznamenal:

"Východisko z marasmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat a kdybychom dokonce sami sebe, své společenství a svá životní řešení nabízeli komukoliv jako příklad toho, co jedině má smysl dělat. Přesto si myslím (...), zda některé prvky zkušenosti - aniž si to sami uvědomujeme - nepoukazují skutečně kamsi dál, za její hranice, a zda tedy přímo zde, v našem každodenním životě, nejsou zakódovány určité výzvy, tiše očekávající okamžik, kdy budou přečteny a pochopeny. Je totiž vůbec otázka, zda "světlejší budoucnost" je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného tam". Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?"

 ODUMÍRÁNÍ LIDSKOSTI

Svět, který vidíme a s kterým přicházíme denně svým zobrazovacím aparátem do styku, považujeme za důvěrně známý, a tudíž za pravý a autentický... Stejně jako Konrad Lorenz i Jacob Bronowski ale "kacířsky" upozorňují na nebezpečí takovéhoto redukovaného vidění skutečnosti ("...za pět set let bude našim potomkům dnešní chemie připadat stejně směšná a nepochopitelná jako nám dnes alchymie...") Vždyť mozek člověka se vyvíjí (má schopnost se během pozemského života jedince vyvíjet) desítky let. Obdobný vývoj lidského mozku probíhá i na úrovni fylogeneze. A člověk se přes to všechno stále dopouští nejhrůznějších zvěrstev. Je nanejvýš pravděpodobné, že "chyba" tudíž evidentně není apriori v lidské hlavě, nýbrž v chybném (jednorozměrném) vidění člověka jak psychosociálního a kulturního prostředí jej obklopujícího, tak jej i formujícího (jakož i v chybném vidění introspektivním a retrospektivním), respektive v chybné koordinaci příjmu, zpracování a vyhodnocování informací o okolním i vnitřním světě lidské psýché. Jinak řečeno: v případě nevyužívání příslušných komplexních funkcí (v přeneseném i doslovném, tj. matematickém/?/ či holografickém/?/ smyslu slova) dochází v lidském mozku a lidské duši k atrofickým procesům, které by se daly nejvýstižněji označit jakožto dehumanizující či "digitalizační". Během nástupu jejich progresivní fáze (otázka je, zda vratné či nezvratné? - viz slavný příběh o doktoru Jekyllovi a panu Hydovi...) postupně dochází k redukci až likvidaci duchovního rozměru člověka, tedy k tomu, co Konrad Lorenz pojmenoval "odumíráním lidskosti". Není možné zde postihnout všechny aspekty, o nichž se Konrad Lorenz v této souvislosti zmiňuje (téma svobody a lidských práv bylo v něčem zmíněno již výše), poučné však každopádně je i "pouhopouhé" stručné zastavení se u tématu válek, násilí a agresivity.

"K podnětové situaci, která kolektivní agresivní nadšení spouští, může jako účinný klíčový podnět patřit ohrožení hodnot, které je třeba obhajovat," říká Konrad Lorenz. "Demagogové velmi dobře vědí, že takový obraz nepřítele plní svůj účel i tehdy, když byl vymyšlen zcela libovolně. Může být zobrazen jako něco konkrétního i jako něco zcela abstraktního; "ti" nevěřící, skopčáci, barbaři, tyrani atd. jsou stejně dobře použitelní jako světový kapitalismus, komunismus, imperialismus a mnohé jiné -ismy. Zvláštní nebezpečnost psychofyziologického stavu takového nadšení spočívá v tom, že se v tomto stavu jako nicotné jeví všechny hodnoty s výjimkou té jediné, pro niž se v daném okamžiku nadchl. (...) Člověk je připraven nechat všechno ležet a stát, jen aby byl poslušen volání "svaté povinnosti". Heinrich Heine nechává své hrdiny - pro mé [tj. Lorenzovo - pozn.aut.] cítění bez ironie - říkat: 'Co je mi po ženě, co je mi po dítěti, trápí mě něco mnohem většího, ať si jdou žebrat, když mají hlad. Císař, císař je zajat!' (...) Mnoho své síly ztrácejí bohužel především všechny instinktivní zábrany škodit svým bližním a zabíjet je. (...) Ukrajinské přísloví říká: 'Vlaje-li prapor, je rozum v troubě!'"

Nacionalismus ve své dnešní podobě je ze sociálně-historického hlediska nově přetvořeným a umně dotvořeným produktem Velké francouzské revoluce a následného období napoleonských válek. Spolu se svým starším bratrem - evropským kolonialismem (a jeho učením o nadřazené bílé rase) - jsou rodově spřízněni společným prapředkem (viz vzestup a pád prakticky všech starověkých světovládných říší!), u něhož se digitalizace myšlení a jednání projevila již před tisícovkami let v "nejčistší" podobě, a to formou militarismu, vojenství a válek. Rigidní systém podřízenosti a poslušnosti, sevřené útvary pěšáků, tanků či letadel, povely, dunivý pochod a zpěv, do detailů promyšlené předpisy vojenského chování a vystupování, jednotné uniformy, linie obrany a útoku, počty mrtvých, zraněných a zajatých, "vedlejší" oběti civilních obyvatel... to vše již na lidstvo působí neobyčejně dlouho a neobyčejně intenzivně a sveřepě. Dvacáté století jako by "jen" přidalo nejdokonalejší techniku a technologie ničení a zabíjení, souborně označované jako "inteligentní" zbraňové systémy (to pokud jde o aspekty hmotné), resp. "sofistikované" systémy mediální manipulace (to pokud jde o aspekty ideové). A tak se nakonec pro zabité lidi nově vymyslí eufemistická kolonka: "vedlejší účinky" humánně explodujících zbraní...

Osobitou analýzu militarismu a válek podal ve své knize "Krieg als Krankheit" český pediatr Emil Flusser. Coby účastník první světové války si mimo jiné povšimnul i jedné podivné věci - a sice, že se až na čestné výjimky tolik inteligentních, vzdělaných a význačných osobností proti válce nijak nevzepřelo, ba že ji svými postoji a prohlášeními dokonce vítalo a podporovalo. Na tento paradox ostatně nedávno znovu poukázal Václav Bělohradský: "První světová válka byla mnoha vzdělanci přijata s nadšením. Svět se stával neprůhledným, u všech velkých slov minulosti se objevily otazníky. V "Dopise lordu Chandosovi" Hofmannstahl například popisuje svou zvláštní chorobu: zdá se mu, že slova jako svoboda, dobro, vlast, krása nic neznamenají, když je vysloví, puknou mu v ústech jako zpuchřelé pýchavky a zbude po nich jen odporný pach. Válku pozdravil jako vysvobození ze své nemoci. Přišla blahodárná doba válečných ctností, do velkých slov vstoupil nový život - píše v jednom dopise na začátku války. Šedivá a špinavá slůvka ekonomů, finančníků, obchodníků a burzovníků naopak ustoupila z veřejného prostoru, který zamořila egoismem, jemuž posluhovala. (...) Varovný je i intelektuální konformismus, s nímž jak masy, tak vzdělanci přijímali válečný žvást jako obhajitelné pravdy. Inzerátem v novinách například hájili němečtí vzdělanci bombardování královské knihovny po přepadení neutrální Belgie." Intelekt zde pozbyl duše - a s tím člověk své lidskosti.

Americký psycholog G.M. Gilbert, který v Norimberku rozmlouval s nacistickými válečnými zločinci, ve své knize "Norimberský deník" připomíná, že s výjimkou psychopatického Julia Streichera (IQ 106), vydavatele antisemitského plátku Der Stürmer, od něhož si štítivě odsedávali i ostatní obžalovaní, byli všichni zbývající vysoce inteligentní. Gilberta toto zjištění ale nepřekvapilo, neboť dobře věděl, že testy inteligence ukazují jen na mechanickou schopnost mozku a že nemají pranic společného s morálkou, ctí a dalšími faktory, které hrají roli při utváření a hodnocení osobnosti. Ve své písni "Dachau blues" se tohoto "digitalizačního" jevu výmluvně prostě dotýká několika následujícími verši i Karel Kryl: Když z lásky stal se mouřenín? / Pak děvce podá růženín / a zbude bez ozdoby. / Když zloba zbývá bez lásky? / Pak Židům krade oblázky / a hlásá toleranci. / A intelekt když bez duše? / Pak podoben je ropuše / či slepci s mečem v tanci!

Stojí určitě za povšimnutí, že uvedené příklady "zvrhnutí se inteligence lidí do stavu nelidskosti" celkem přesvědčivě odhalují podstatu příčin jevu tak absurdního, jakým jsou války. Ukazuje se, že kořeny válek nespočívají v jakýchsi zvířecích instinktech, nýbrž v kulturně-historických, ekonomických a psychosociálních souvislostech života člověka. "Člověk by sice snadno upadl v pokušení zamhouřit oči nad minulostí a hledat původ válek v jakýchsi zvířecích instinktech; nejsme však tygři, abychom museli zabíjet, chceme-li jíst, ani nejsme jako červenky, abychom museli bránit území svého hnízda," píše ve své knize Vzestup člověka Jacob Bronowski, a pokračuje:

"Válka, organizovaná válka, nepatří k instinktivní lidské činnosti. Válka je vysoce promyšlená kolektivní forma loupeže. Zrodila se před deseti tisíci lety, kdy rolníci hromadili úrodu do zásob a z pustiny se vyřítili kočovní nájezdníci, aby rolníky okradli o to, co sami vlastní prací nedokázali získat." Na stejné téma (sluší se zde poznamenat, že i občanské či etnické války jsou svým způsobem vysoce promyšlenou formou kolektivní loupeže, a to kulturní identity - obdobně jako revoluce a kontrarevoluce jsou formou kolektivní loupeže moci...) pak navazuje Konrad Lorenz takto:

"Se vzrůstem počtu obyvatel vznikaly ze zemědělských dvorů královské říše; důvěrné vztahy a vůbec osobní známosti ztrácely na významu, a tato známost je, jak víme, nejdůležitějším protihráčem agresivity. Právě proto je odosobnění mezilidského vztahu, k němuž dochází v naší společnosti, tak nebezpečné. (...) Člověk není od mládí zlý, je dost dobrý pro společenství složené z jedenácti lidí, není však 'dost dobrý', aby se angažoval ve prospěch anonymního, osobně neznámého člena masového společenství."

"Sociální přikázání vzniklá během kulturního vývoje jako zákazy nás nutí neustále znásilňovat vrozené programy našeho chování; ve styku s jinými členy společenství vězíme neustále ve svěrací kazajce norem kulturního chování. Čím je kultura rozvinutější, tím větší je rozdíl mezi lidskou náklonností a kulturními požadavky. Vnitřního napětí není prost žádný jednotlivec žijící v naší kultuře. V dnešních průmyslových státech existuje již nebezpečně vysoký počet lidí, kteří již prostě toto napětí nesnášejí a stávají se z nich buď asociálové, nebo neurotici. Psychicky narušeného člověka lze vymezit tím, že buď sám trpí, nebo způsobuje utrpení společenství."

Pokračování

Zpět na obsah červnového čísla