Digitální pandemie a skvělý nový svět
Čtení o míru, válce a lidskosti

Ing. Zdeněk Smrčka (Ústav vědeckých informací 2. LF UK a FN v Motole)

Vrcholový sport (fyz-kultura) je dnes oborem, kde se zcela běžně výnosně podniká s vlastním tělem a kde olympijské ideály zůstávají již (polo)zapomenutým snem. Podle olympijské vítězky v krasobruslení Wittové představují dnes olympiády jakousi obří, globální mašinérii na „výrobu“ peněz, ovládanou a řízenou nadnárodními korporacemi a reklamními agenturami. Sportovci obrazně i doslova skáčou podle toho, jak jim finančníci pískají... Aldous Huxley poukazuje na zhoubné následky toho, když v konzumní společnosti dojde u městských lidí, v rámci otázky, co s volným časem, k propojení sportu s motorismem, coby drogovou náruživostí: „To, že pouhý pohled na růži vyvolává u dětí [hrůzný, bolestiplný] křik, má své závažné ekonomicko-politické důvody. Není to tak dlouho..., co byli gamy, delty a dokonce i epsiloni [tj. nižší sociální kasty - pozn.aut.] predestinováni k tomu, aby milovali květiny, květiny zvlášť a přírodu vůbec. Účelem toho bylo naočkovat jim sklon chodit při každé možné příležitosti do přírody, a tak je přimět k tomu, aby používali dopravních prostředků.

- A používali jich? - zeptal se student. - Ano, a vydatně, odpověděl Ř.L.P. [tj. ředitel Ústřední londýnské líhně a střediska pro predestinaci - pozn.aut.] , ale nic jiného. - Petrklíče a krajina, zdůrazňoval, mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Láska k přírodě nezaměstná žádnou továrnu. Proto bylo rozhodnuto, že se láska k přírodě odstraní, alespoň u nižších kast; že se odstraní láska k přírodě, nikoliv však sklon používat dopravních prostředků. Bylo totiž přirozeně nezbytné, aby jezdili do přírody i nadále, přestože se jim protiví. Problémem bylo, jak najít ekonomicky pádnější důvod pro používání dopravních prostředků, než jakým bylo pouhé zalíbení v petrklíčích a krajině. Ten důvod byl promptně nalezen. - Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě, uzavřel ředitel, ale zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý takový sport nutně vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také konzumenty spotřebního zboží.“ (Českým čtenářům se možná v tuto chvíli vybaví nedávná kauza přírodního parku Rajchéřov, kde jedna holandská společnost chtěla uprostřed nedotčené přírody vybudovat obludné rekreační centrum, včetně bazénů, posiloven a dalších sportovišť...)

Podle Clauda Riviéra z Univerzity Paris--V lze však na sport také nahlížet jako na jakési moderní lidové náboženství : „Lidé se shromažďují ve velkých betonových katedrálách, jakými jsou sportovní stadiony, aby zde prožili závrať, něco mimo čas a světské každodennosti. Patnáct tisíc srdcí bije v rytmu hrdinských výkonů. Člověk se ztotožňuje se zdrženlivými, úspěšnými, ale i nelítostnými hvězdami do té míry, že vidí svou osobní spásu v tom, že se je bude snažit napodobit! Vydělávají velké peníze? Publikum jim to odpouští, především fanouškové, kteří si po skončení velké mše odnášejí jako fetiš několik trsů z trávníku, po němž se před chvílí proháněly vznešené nohy. Na druhý den si místo motlitby přečtou sportovní stránku v novinách nebo časopise a na chvíli zapomenou na to, co je trápí.“ Koneckonců tato paralela není tak úplně od věci. Vždyť scientologové prokazují, že úspěšně podnikat se dá i s náboženstvím. Zaplaťte si kurs - a dozvíte se, jak snadno a rychle lze vstoupit do nebeského ráje. Nebude tudíž něčím víc než pouhou náhodou, že v USA jsou scientologové uznáváni za náboženské společenství a že se v něm aktivně angažují mnohé hollywoodské celebrity? Ostatně: jejich nedávný protest proti náboženské politice německé vlády, kterou tyto celebrity formou placeného inzerátu přirovnali k nacistické praxi, je svědectvím víc než výmluvným.

Žádná sféra kulturní tvorby, literaturou počínaje a výtvarným uměním konče, nezůstává na sklonku 20. století zjednodušujících a primitivizujících tendencí nijak ušetřena. Skvělý příklad absurdity digitalizace jazyka a řeči lze nalézt v Calvinově románu „Když jedné zimní noci cestující“. Autor ústy svého hrdiny na toto téma píše: „Zeptal jsem se Lotarie, jestli už četla některé mé knihy, které jsem jí půjčil. Řekla, že ne, že tu nemá počítač. Vysvětlila mi, že náležitě naprogramovaný počítač dokáže přečíst knihu během několika minut. Zaregistruje přitom všechna slova obsažená v textu, a to v pořadí jejich frekvence. „Mám tak okamžitě k dispozici četbu, která již proběhla,“ říká Lotarie, „a s neocenitelnou úsporou času.“

„Co je koneckonců četba textu? Registrace určitých návratných témat, určitých formálních a významových specifik. Počítačová četba mi poskytne frekvenční seznam a mně pak stačí si ho projít, abych si udělala představu o problémech, jež kniha předkládá ke kritickému vyhodnocení. (...) Bůh, druhý, peníze, především, šel, tělo, vlasy, účet, zase (39), být, déšť, mouka, někdo, rozum, večer, Vincenzo, víno, zásoby (38), její, mrtvé, nohy, sladký, tak, vejce, zelený (36), auto, bílý, černí, den, dělají, děti, dokonce, hlava, která, látky, máme, pcha, prsa, zůstal (35)... Podle mne tady máme solidní, vášnivý příběh, který jde přímo k věci, trochu brutální, otevřeně smyslný, bez parádiček, s přízemní erotikou. Podívejme se ještě na seznam slov s unikátním výskytem. Třeba tady: háj, hájenka, hajzl, hák, halabala, halali, halda, hana, hanba, hanbil se, hanbila se, hanebník, hanebnost, hanebný, harant... Vidíte to? Komplex viny jak vyšitý! To je cenná indicie: kritický rozbor může začít právě odtud a hned předložit pracovní hypotézy... Co jsem vám říkala? Není to rychlá a efektivní metoda?“

„S myšlenkou, že by Lotarie četla mé knihy tímto způsobem, se špatně vyrovnávám. Každé slovo, které nyní napíšu, vidím hned odstředěné elektronickým mozkem, zařazené na frekvenční stupnici, postavené do sousedství jiných slov, která nedokážu uhodnout, a okamžitě se musím ptát, kolikrát jsem je použil, a cítím, jak se veškerá má spisovatelská zodpovědnost přesunula na ty izolované slabiky. Zkouším si představit, jaké závěry lze učinit z toho, že jsem to slovo použil jednou nebo padesátkrát. (...) Možná že bych místo knihy mohl sepsat seznamy slov seřazených podle abecedy, lavinu izolovaných slov, jež by vyjadřovala nějakou mně dosud neznámou pravdu a z nichž by počítač, opačně naprogramován, mohl sestavit knihu, mou knihu.“

To vše je pochopitelně digitální idiocií. Neboť Calvinovými slovy: „Milostné spojení a četba se nejvíce podobají v tom, že se v nich otevírají časy a prostory odlišné od těch, jež umíme změřit. (...) Číst znamená zbavit se jakékoli intence a jakékoli předpojatosti a otevřít se přijetí onoho hlasu, který zazní v okamžiku, kdy se ho lze nejméně nadít, hlasu, který přichází bůhví odkud, z nějakého místa za knihou, za autorem, za konvencemi svazujícími vyprávění: z dosud neřečeného, z toho, co svět na sebe dosud neprozradil a pro co ještě nemá slova. (...) Dokud vím, že je na světě někdo, kdo provádí eskamotérské kousky jen pro radost ze hry, dokud vím, že je tu žena, která má ráda čtení pro ně samo, mohu mít za to, že svět jde dál...“

Je digitalizace lidské řeči, lidského jazyka a myšlení neklamnou předzvěstí konce světa lidskosti...? Karel Kosík připomíná, že „člověk neslyší a nevidí více nebo méně než zvíře, ale svým sluchem a zrakem vnímá skutečnost radikálně jinak, protože jí rozumí v médiu řeči. Kdo slyší šepot a šelest, slyší také, jako nezbytný, většinou přeslechnutý doprovod, slova „šepot“ a „šelest“. Kdo prochází v časných hodinách letní loukou, a vidí třpyt ranní rosy v trávě, slyší současně, většinou nevědomky, slova „třpyt“, „rosa“, „tráva“.“ Oproti tomuto však dnes existuje a sílí globální trend myšlení digitalizovaného: „Myšlení, poníženému na počtářství a blábolivost, odpovídá styl vládnutí a řízení, rozmělněný na bravurní dovednost, s jakou političtí stroj-vůdci ovládají mašinérii, zvanou demokracie - soubor procedur, regulí, ventilů, pojistek, výhybek, pák, fungujících i muzeálních, mrtvě narozených institucí.“ A v podobném tónu Václav Bělohradský dodává: „Myslím, že „schopnost podstatného tázání“ se u nás rychle vytrácí; naopak, stáváme se kolonií hollywoodského imagologického průmyslu, obrovské proliferace žvástu a rozptylování pozornosti, která je nejúčinnější formou kontroly informací v současném světě.“

Vytrácí se představivost, obraznost, imaginace, a s nimi ironický, neideologický duch... A s tím také magické kouzlo jazyka, řeči, života. Písničkář Vladimír Merta k tomu poznamenává: „To je taky úžasná škola poezie - číst se starým [anglickým] slovníkem z dob první republiky [román Jacka Kerouca] Na cestě a všecko, čemu nerozumíš, si přimyslet. A číst dostatečně dlouho a dostatečně moc knih, aby se ti ty významy začaly řadit v hlavě jako dítěti. Protože zrychlený způsob učení jazyka se sluchátky na uších a v rychlokursech, to je vlastně jen pokračující degradace vztahu k jazyku. Ten vztah je magický - jakmile jednou tu magii porušíte, ztratíte ji, a nalézt ji už nelze.“ A tak vskutku dnes lze již v řeči dětí sledovat varovné tendence v souvislosti s počítačovými hrami, komiksy a akčními filmy. Jejich výrazový slovník se redukuje do jakýchsi neartikulovaných citoslovců, komentujících virtuální příběh na obrazovce. Jazykové bohatství vyprávěných a čtených pohádek, s rozhodujícím prvkem imaginace, je nahrazeno bezduchým, univerzálně použitelným digitálním slovníkem stříleček, dungeonů a jiných 3D her. Vše, co se po dítěti žádá, je - jako digitální elektronický obvod - reagovat na obrazovkové podněty volbou: ano-ne...

Ovšem, že je toto kritické hodnocení nadsazené - vždyť je třeba brát v úvahu obecný princip strategie her, jež bystří mozek a které vyžadují od dítěte pochopení širších souvislostí; spíše tedy jde o to, zda má být cílem a smyslem počítačových her rozvoj duševních schopností dítěte anebo jen učení se nejdůmyslnějším způsobům likvidace virtuálních nepřátel... Ale tak či onak nelze přehlédnout, že z potomků dětí revolučně-nihilistických „květinových dětí“ dnes vyrůstá revolučně-konzumní „generace nul a jedniček“. Květiny míru a lásky jsou zapomenuty - a namísto nich přichází virtuální evangelium „house“ a „techno“ digit-pohody... Neotravovat, nebojovat, neprotestovat, nemít problémy - prostě jen konzumovat, tančit, dopřát si tu trochu marihuany, extáze či jiné drogy a vůbec všeho příjemného, co konzumní společnost k zábavě nabízí. Vše nepříjemné je pomíjeno, přecházeno, vytěsňováno. „Žádná námaha ani pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka somy [Huxleyho termín pro státem distribuovanou drogu - pozn.aut.] a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?“ Skvělý nový svět se vším všudy...

 SELHÁNÍ MODERNY

„Selhala moderna?“, ptá se ve stejnojmenné knize svých esejů již zde citovaná významná osobnost americké umělecké kritiky Suzi Gabliková. A třebaže sama autorka nechává odpověď na položenou otázku otevřenu, svědčí dnešní chaotické, bezcílné a bezradné hemžení ve světě postmodernismu o totálním selhání nejen moderního umění a moderní umělecké tvorby, ale i o selhání celé moderní západní společnosti 20. století... Ani v případě Gablikové prostor tohoto článku neumožňuje rozsáhlejší zastavení - a tak jeho autor jen zmíní některé klíčové myšlenky, mající přímý vztah k tématům v článku probíraným (sama Gabliková přitom zdůrazňuje, že není více než prostředníkem přenosu myšlenek a vhledů, které lze nacházet v rozsáhlé sociologické a filosofické literatuře, týkající se moderní západní společnosti).

„Víme, že moderní společnost se objevila na jediné evoluční aréně - na Západě. Znamená systematické převrácení hodnot, na základě kterých lidé žili v tradičních společnostech. Zjevení moderního umění během prvních dekád tohoto [tj. 20. - pozn.aut.] století bylo výsledkem propojení jistých dílčích idejí, které formují základní strukturu moderní společnosti. Jedná se o sekularismus, individualismus, byrokracii a pluralitu. Tyto proměnné společně zformulovaly jádro modernosti.“ Kolem osnovy vzájemně propojeného působení těchto proměnných pak Gabliková vykresluje hlubinný portrét moderny, lidstva a světa, ve kterém „s postupem racionalizace, provázející rozvoje vědy a technologie (...) bylo tajemné, božské, mytické a posvátné (...) doslova rozerváno na kusy; za rozvinutého „pozdního“ kapitalismu triumfuje byrokratický, manažerský typ kultury charakterizovaný masovou spotřebou a v ekonomice sledováním výhradně vlastního zájmu“. Přičemž v trvalém středu autorčiny pozornosti je ztráta morální autority umění, jeho dehumanizace a manažerizace. Je zajímavé, že právě v době, kdy dochází k prvním zřetelným projevům dehumanizace umění (tj. během vrcholného období moderny, v letech 1910-1930), se na scéně života společnosti objevuje i fenomén manažerství, během následných desetiletí nezadržitelně zachvacující i umělecký svět: „Svět umění - který nyní prostředkuje byrokratická megastruktura, jež je neosobní, čím dál mocnější a totálně zhoubná - se hrozivě přeinstitucionalizoval. Kdo nevěří, nechť si pozorně všímá, jak se umělecký svět rozdělil na ty, kteří „kočírují“ (manažery), a ty, kteří táhnou (umělci). Je nutno konstatovat, že kultura je v postmoderní společnosti rostoucí měrou „administrována“ - je zastupována a kontrolována způsobem a technikami typickými pro korporativní management, public relations a profesionální marketing.“

 ZTRÁTA DUCHOVNOSTI

„Téměř po celou lidskou historii byl svět místem plným kouzel. V míře, ve které materialistické a racionalistické hodnoty dostávaly přednost, ztrácely však duchovní hodnoty na významu. Jakmile bylo výtvarné umění vytrženo ze světa symbolů, ztratily se jeho spojovací články se světem mýtu a posvátné vize. (...) Samozřejmě tam, kde je duše hlavním pracovním nástrojem, nabývá psychický postoj největší důležitosti. (...) Umělci tradičně umění využívali jako materiálního prostředku k dosažení duchovního cíle. Mnoho sociologů poukázalo na skutečnost, že není známa žádná lidská společnost, která by postrádala koncepci nadpřirozeného řádu nebo koncepci mystických sil, jež vládnou nad obyčejnými událostmi. Až moderní západní společnost si dala za úkol zdiskreditovat všechno mystické v přesvědčení, že bez tohoto „balastu“ se můžeme obejít; že racionální člověk by měl „čelit skutečnosti“ bez jakýchkoli pověr. Takovýto postoj však neodpovídá původnímu postavení člověka. (...) Religiózní impuls, dalek toho, aby byl pouhou nadstavbou či iluzí (jak tvrdil Marx i Freud), je pro společnost funkčně nezbytný. Je to přímo nepostradatelný, integrující mechanismus. (...) Vymizení všeho posvátného považují [někteří současní sociologové] za nejtraumatičtější změnu, kterou člověk od doby počátků kultury v neolitu musel prožít...“

„Tam, kde byl mýtus a kouzlo zničeny, došlo k narušení rovnováhy, prohloubení pocitu nejistoty a prázdnoty, a neexistuje zde nic, čeho by bylo možno se přidržet. Vědecký světonázor odmítl vzít na vědomí realitu jakékoli zkušenosti, která není vědecky prokazatelná, a zavrhl tak většinu toho, co je životně důležité pro kulturu a tvořivý růst. Moderní západní mentalita má nutkání vidět věci tímto odcizujícím způsobem, ale neznamená to ještě, že reflektuje věci takové, jaké jsou. I když si můžeme více cenit technologické síly než posvátné moudrosti, vědecký racionalismus již dávno rezignoval, aby dokázal být úspěšnou sjednocující mytologií industriální společnosti; nenabízí totiž žádné vnitřní archetypální zprostředkovatele božské energie, žádnou kosmickou spojitost, žádný pocit sounáležitosti s širším celkem. Věda má ve dvacátém století jen málo co říct o duchovních hodnotách, a jak se zdá, stejně tak o umění. (...) Naše sekularistická ideologie před námi zatemnila tento posvátný rozměr - pocit spoluúčasti na bezčasové realitě - a vede nás k honbě za nesmrtelností skrze naše individuální činy a díla. Arogance sebevědomí znamená zapomínat, kde leží skutečný zdroj síly, a dovádí nás k představě, že je v nás samých.“

„V naší moderní kultuře již není nic posvátného. Žijeme ve světě, který je stále více manažerizován a jenž je hladový po moci. Je to svět, který se ocitá v nejistotě a zmatku, pokud jde o to, kde se vlastně tato moc skutečně nachází.“ Od amorálního postoje Andyho Warhola - „Proč si lidé myslí, že umělci jsou něco zvláštního? Vždyť je to džob jako každý jiný.“ - je již jen krůček ke zpochybnění veškeré lidskosti, tak jak je s provokativní ironií na adresu všech fašizujících myšlenkových tendencí nadnesl Frederico Fellini ve filmu Amarcord: „Nevím, co mají lidé proti výkalům. Vždyť jsou to stejné zplodiny člověka jako myšlenky...“ A Suzi Gabliková ke stejnému tématu ještě dodává: „V jednom filmu, promítaném na „dokumentě 1982“ v německém Kasselu, předvedli dva angličtí „žijící sochaři“ Gilbert a George jakousi vlastní charakteristiku. Sdělili nám, že jsou nezdraví, středního věku, občas je napadá pěkné svinstvo, jsou depresivní, duševně prázdní, cyničtí, zkažení, špatně vychovaní, arogantní a tvrdohlaví, perverzní a také úspěšní. Tento výčet špatných vlastností zakončili slovy: - A nejen to, jsme také umělci.“