KONEC MILÉNIA A KONEC SVĚTA| Příloha | PELIKÁN - ČERVEN 1999 |
„Problém [vnímání předmětů] poprvé pochopil kolem roku 1000 výstřední matematik nazývaný v Evropě Alhazen“, konstatuje Jacob Bronowski. „Byl to člověk obdařený zcela originálním vědeckým myšlením, v arabské kultuře výjimečným. Řekové se původně domnívali, že světlo vychází z očí a dopadá na předmět. Alhazen byl první, kdo pochopil, že naopak každý bod předmětu, na který se díváme, odráží paprsek do našeho oka. Řekové při svém způsobu nazírání nemohli pochopit, proč se velikost pozorovaného předmětu - třeba vlastní ruka - při pohybu zdánlivě mění. (...) Rukopis překladu Alhazenovy „Optiky“, uložený ve Vatikánské knihovně, je doplněn poznámkami Lorenza Ghibertiho, [renesančního] tvůrce slavných perspektivních reliéfů pro portál Baptistéria ve Florencii. Lorenzo Ghiberti však nebyl prvním průkopníkem perspektivy... [těch] bylo samozřejmě více, bylo jich dokonce tolik, že vytvořili jakousi školu „perspettivi“. Tato škola učila novému způsobu myšlení, protože jejím cílem nebylo jen nakreslit postavy co nejpřirozeněji, ale také vzbudit iluzi jejich pohybu v prostoru.“
Na první pohled jsou tato obecně asi ne příliš známá fakta pouhou jednou z nespočetné řady kapitol v historické knize lidského poznání. Ale při bližším zkoumání, v případě přiřazení uvedených údajů do vzájemných souvislostí, se před námi objeví fakta zcela fascinující. Je známo, že rok 1000 byl mnoha lidmi své doby očekáván a považován nejen za konec milénia, ale i za konec světa. Když se změnou letopočtu k ničemu nedošlo, byli - a dodnes jsou - zvěstovatelé konce světa vysmíváni. Ale uvědomíme-li si a domyslíme-li dosah revoluční změny vidění světa, s níž Alhazen vystoupil, ukazuje se být pojem „konec (starého vidění) světa“ naprosto oprávněným. Nic na tom nemění ani skutečnost, že trvalo pár století, než se Alhazenových myšlenek chopili renesanční umělci v Itálii (ostatně: i křesťanskému vidění světa trvalo několik set let, než se prosadilo na oficiální úrovni). A tak se zcela logicky musí dnes vynořit v naší mysli, v mysli národů světa konce 20. století křesťanské éry, otázka, zda hlasy o opětném konci světa v souvislosti s koncem druhého milénia, nemají vlastně své reálné opodstatnění... Co když tu někde mezi námi žije jedinec, který přišel s revolučním konceptem nového vidění světa, nového způsobu vnímání a chápání lidské reality? Můžeme si dovolit opětně čekat několik století, než toto nové vidění dojde svého oficiálního uznání? Nebude mít toto zdržení pro lidstvo neodvratně katastrofální důsledky?
„To, jakým způsobem posuzujeme život - jestli se nám zdá dobrý a správný - většinou záleží na dějinném a společenském kontextu člověka“, připomíná Suzi Gabliková. „Jednáme podle toho, jak věci vidíme. MacIntyre poukazuje, že určité typy sociálních institucí ctnosti pěstují, zatímco jiné je ohrožují - kultury se liší podle toho, nakolik a jak umožňují jednotlivci rozvíjet se. V naší společnosti místo uspokojení nacházíme spíše neřest nenasytnosti, zatímco představy ctnosti tu nehrají takřka žádnou roli. To, co se v aristotelském schématu a v athénském prostředí chápalo jako neřest - zvláště přání mít více než člověk potřebuje -, je v našem moderním světě naprosto normální, dokonce je to považováno za vůdčí sílu moderní produktivní práce. (...) Držet se ctností - pěstovat pravdomluvnost, zdrženlivost, odvahu - nám vskutku často přímo brání stát se bohatými, slavnými či mocnými. A [MacIntyre] dodává: „Ačkoliv doufáme, že s ctnostmi přichází, kromě určité výjimečnosti a vnitřního klidu, třeba také bohatství, sláva a vliv, lze říci, že jsou spíše těžkým balvanem na cestě k takovýmto útěchu skýtajícím ambicím. Měli bychom tedy spíše očekávat, že ve společnosti, kde převládly zájmy světského úspěchu, budou představy ctnosti trpět vyčerpaností a možná i úplným vytlačením do pozadí.“
„Dokud budou peníze jediným nedvojsmyslným kritériem úspěchu, budou samozřejmě triumfovat normy života ovládaného penězi. Snaha být stále bohatší zůstane svrchovanou hodnotou, zatímco jiné hodnoty budou slábnout a slábnout. Jak již poukázalo mnoho lidí přede mnou, skutečnou revolucí naší doby musí být revoluce našich aspirací a očekávání. (...) Jestliže projekt duchovní regenerace pochopíme jako nutnost, budeme hledat takové prostředky, jež nám znovu umožní přistupovat k umění jako k celistvé lidské bytosti - vybaveni nejenom estetickou přirozeností, ale také morální přirozeností s filosofickým a společenským cílem stále na mysli.“
„Role kritiky, tak jak ji vidím já, je angažmá při rekonstrukci základních předpokladů celé naší kultury; a není to nic menšího než neustálé kladení otázek o deprimujících a skličujících požadavcích naší sekularistické, technokratické západní mentality. Nejde jen o to vidět věci jinak, ale vidět jiné věci. Naše kultura od nás očekává mánii a posedlost - nadprodukci, maximální konzum a znečišťování - v tom se však ztrácí cosi důležitého: poznání, že život lze proměnit prožitkem posvátnosti.“ Ano, problém celé lidské kultury v tom nejširším smyslu slova je problémem vidění člověka... Každé vidění, jež je omezené a redukované, je ve svých důsledcích deprimující a skličující, neboť stlačuje prostor lidské přirozenosti a zbavuje člověka jeho duše, jeho lidskosti. Největší hrozbou, které lidstvo - a zvláště euroamerická civilizace - na prahu třetího tisíciletí křesťanské éry čelí, je, že podlehne digitální pandemii a zanechá po sobě svět, ve kterém již nebude vůbec nic lidského.
Ti, kdo se zajímají o dění na poli souvztažnosti jevů a procesů mikro- a makrokosmických, souvztažnosti jevů a procesů psychických, sociologických a filosofických, jakož i etologických a vůbec biopsychosociálních, s jevy a procesy neurofyziologickými a obecně biomedicínskými, biofyzikálními, biochemickými, biomatematickými a biokybernetickými (a možná i bioekonomickými a pochopitelně i obecně ekologickými), si nemohou v paralele s Alhazenovým převratným pochopením problému vidění nevzpomenout na možná stejně převratný Gaborův objev principů holografického zobrazení a na jejich následné - možná stejně převratné - uplatnění jednak v Bohmově modelu holografického vesmíru, respektive konceptu implikátního řádu, jednak v Pribramově teorii holonomního mozku.
„Možná však nejhlubší vhled, který poskytla holografie, spočívá v recipročním vztahu mezi frekvenční oblastí a oblastí obrazů/objektů“, píše Karl Pribram v článku „O co tady vlastně jde“ (What the Fuss Is All About). „Připomeňme, že základní zkoumaná otázka zní, zda mysl je vlastnost pocházející z interakce organismu s jeho okolím, nebo zda mysl odráží základní organizaci universa (včetně mozku organismu). Obrazy jsou mentálními konstrukcemi [zde je třeba připomenout obecnou zkušenost, že myšlení není možné bez vytváření vnitřních, tj. mentálních obrazů - ať již vizuálních, anebo (obecněji řečeno) senzuálních - pozn.aut.]. Jsou výsledkem procesu, který zahrnuje mozek (objekt), smysly (objekty) v jejich interakci s okolím (nahlíženým objektivně, tj. jako objekty, části typu fotonů, elektronů, molekul s objekty skutečnosti jevů). Obrazy (jeden z aspektů mysli) jsou tedy výchozí v každé objektivní, objektivizující filosofické formulaci. Jenže proces konstrukce obrazů zahrnuje i obrácený stav, totiž transformaci do frekvenční (holografické) oblasti. Tato oblast není charakteristická jen pro mozkové procesy - jak jsme už viděli -, ale i pro fyzikální skutečnost. Bohm tomu říká implikátní řád, v němž se body svinují a rozptylují po celém mozku.“
„V holografické oblasti representuje každý organismus určitým způsobem universum a každá část universa representuje určitým způsobem organismus. (...) Z toho, že holografická oblast je v recipročním vztahu k oblasti obrazů/objektů plyne, že mentální operace (jako třeba v matematice) odrážejí základní řád universa. Zvláště zajímavá je ještě jedna charakteristika holografického řádu. Tato oblast pracuje pouze s hustotou výskytů; čas a prostor se nacházejí sraženy ve frekvenční oblasti. Proto mizí obvyklé hranice času a prostoru [pozn. aut.: zde se nabízí zajímavá souvislost s domněnkou, o které se zmiňuje Luboš Motl, a sice, že „...všechny stupně volnosti, v nichž je uložena informace o všem na světě, se dají jakýmsi způsobem lokalizovat na povrch prostoru... Celá situace je velmi podobná hologramu v tom smyslu, že plocha horizontu černé díry (anebo celého vesmíru? - pozn.aut.) udržuje informaci o celém prostoru...“], mizí i lokalizace v prostoru a čase a musí být při uskutečňování přenosu do oblasti objektů/obrazů „odečteny“. Chybí-li časoprostorové souřadnice, mizí i běžná kauzalita, na níž závisí většina vědeckých výkladů. Za vysvětlující principy je pak třeba brát komplementarity, synchronicity, symetrie a duality.“
„Odpověď na výchozí otázku, zda totiž mysl, vědomí a psychologické vlastnosti obecně jsou výrazem, nebo důsledkem jistého základního uspořádávajícího principu, závisí na tom, kterou z těchto dvou vzájemně spojených oblastí pokládáme za prvotní - zda oblast objektů/obrazů, anebo holografickou oblast. Vědci mají jen slabé tušení o implikátním řádu, který však byl experimentálně zkoumán mystiky, psychiky a dalšími, kteří se zabývali paranormálními jevy. Kdyby se podařilo vyjádřit pravidla pro „naladění“ na holografickou, implikátní oblast explicitněji, pak bychom mohli dospět k určitému souhlasu o tom, že tvoří prvotní základní řád universa. V tuto chvíli se tento řád jeví jako neodlišitelný od mentálních operací, kterými operujeme na tomto universu, a tak musíme dospět k závěru, že buďto je naše věda obrovskou fatou morganou, konstruktem a výplodem našich svinutých mozků, anebo - což bylo a je přesvědčení všech velkých náboženství - je zde jednota tohoto výplodu se základním řádem universa.“ Tento svůj vhled pak Karl Pribram v předmluvě k ruskému překladu své knihy Languages of the Brain (Jazyki mozga) shrnul do jedné jediné věty: „Věřím, že hranice, kterou nazýváme problémem vědomí - mozek - chování, bude překročena a my staneme v údivu před novým obrazem světa.“
Dosud víceméně „jen“ intuitivní, respektive filosoficky a nábožensky podložené vnímání lidské celistvosti ve vztahu k veškerému životu, planetě Zemi a vesmíru, tak získává na prahu 21. století své zásadní a obecně srozumitelné vědecké zdůvodnění. Vize umělců, filosofů, vědců i náboženských myslitelů se sjednocují v uvědomění si zásadního významu bezčasovosti pro samu podstatu lidské existence. Digitální pandemie - dávající o sobě vědět nejrozmanitějšími formami a projevy odumírání lidskosti - může být zažehnána a vymýcena jedině skrze poznání jednoty pomíjivosti lidského těla a nesmrtelnosti lidské duše, skrze poznání nezastupitelnosti a jedinečnosti všeho magického, mystického a tajemného ve zdejším pozemském, materiálním světě, skrze pochopení místa a významu pěstování morálky, ctností a etiky v životě jedince i společnosti, skrze opětné přijetí obřadu - onoho (slovy historika umění Tomáše Vlčka) „uchování smyslu těch životních událostí, které se v dimenzích hromadnosti a přetržitosti moderního života stávají pomíjivou trivialitou.“
Kdoví, ale možná, že právě mimořádný ohlas výstavy díla malíře Jakuba Schikanedera, u příležitosti níž byla tato slova vyřčena, jako by předznamenal a zjevil lidskému pokolení historickou naději. Malíř, tvořící v ústraní a mimo dosah dravého proudu umění nové doby, ba dokonce kráčející proti ní, překlenul svou niternou vizí rozbouřené přívaly všech hrůz 20. století, tak jasnozřivě zvěstovaných moderním malířstvím, aby nakonec onen Munchův „Výkřik“ plný strachu, úzkosti a beznaděje, onen portrét přetržitosti, triviality a marnosti, proměnil v životě člověka, stojícího na prahu 21. století, v posvátné, bezčasově prožívané zklidnění mysli, ticha zbraní a míru lidských duší...
A jako by se s tímto znovunalezeným, v hlubší a celistvější perspektivě pochopeným Schikanederovým poselstvím, před tímto pozemským světem lidství, odkrývala symbolika naděje, že jeho národy a pokolení porozumí tomu, co se s nimi jak po 20. století, tak po celá uplynulá dvě tisíciletí při pouti mnohdy skličujícím a deprimujícím životním tunelem za světlem poznání dělo - naděje, že lidské bytosti pohlédnou na sebe a svou Zemi novýma očima a novým pohledem.
Po psychologické smrti, po všech těch nesmyslných a zbytečných válkách, po celosvětové potopě krve a násilí, přijde zcela zákonitě čas znovuzrození dětí člověka, jež budou obdařeny a nadány schopností nejen si představit, ale i uskutečnit vizi mírové budoucnosti své planety. Dětí s myslí prodchnutou hudbou, poezií a láskou, jejichž největší výhodou bude to, že z nich vyrostou dospělí. Dětí dostatečně imunních vůči novodobé pandemii digitální globalizace, provázené ničením životního prostředí a odumíráním veškeré lidskosti. Dětí, hologram jejichž srdcí nebude lze redukovat do podoby digitálních, uniformních cihel, z nichž politici a vojevůdci stavěli své, lidskost spoutávající, odcizující a degradující zdi...
Není již vskutku žádného rozumného ani rozumového důvodu, aby se lidstvo „dál hnalo po bitevních polích a dopouštělo se všech těch zvířeckostí, ani aby se lidé museli dál cítit být (a žít v područí) kumpánů pitomosti...“ To je koneckonců tím základním poselstvím předkládaného článku, tohoto čtení o míru, válce a lidskosti. Snad se jeho prostřednictvím podařilo autorovi (či možná spíše: editorovi) přispět k vytvoření jakéhosi „soudržného obrazu toho, co se s námi dělo“ a spolu s tím i napomoci k osvobození alespoň některých z čtenářů „z nevědomosti oněch základních sil, které utvářejí naše životy a jež jsou zakotveny, stejně jako my sami, v obecném kulturním prostředí...“
BIBLIOGRAFIE:
a) knihy a sborníky:
`Abdu'l-Bahá. Růže lásky : texty
k meditaci. Praha : Bahá'í společenství ČSFR, 1991.
Bronowski, Jacob: Vzestup člověka. Praha : Odeon, 1985.
Calvino, Italo: Když jedné zimní noci cestující. Praha : Mladá fronta, 1998.
Černoušek, Michal: Šílenství v zrcadle dějin : pojednání pro inteligentní
čtenáře. Praha : Grada Avicenum, 1994.
Fiala, Jiří; Neubauer, Zdeněk: Pribramova holonomická vize světa. Praha : Center for
Theoretical Study - The Institute for Advanced Studies at Charles University and the
Academy of Sciences of the Czech Republic, 1999.
Gabliková, Suzi: Selhala moderna? Olomouc : Votobia, 1995.
Grof, Stanislav; Hal Zina Bennett: Holotropní vědomí : tři úrovně lidského
vědomí, formující naše životy. Praha : Gemma89, 1993.
Hašek, Jaroslav: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Praha : Naše
vojsko, 1954.
Havel, Václav: Moc bezmocných. Praha : Lidové noviny, 1990.
Huxley, Aldous: Konec civilizace (Brave new world). Praha : Maťa, 1998.
Kim Su-džang: Chryzantémy ze Země Zelených hor : starokorejská lyrika / přebásnil
Oldřich Vyhlídal. Praha : Československý
spisovatel, 1976.
Kniha o náboženstvích. Praha : Albatros, 1993
Koně k nezkrocení : Bulat Okudžava a Vladimír Vysockij. [Praha] : Svaz
hudebníků, 1983.
Kryl, Karel: Krylogie : autorské pořady, vysílané v letech 1975-1989 rozhlasovou
stanicí Svobodná Evropa. Praha : Academia, 1994.
Lorenz, Konrad: Odumírání lidskosti. Praha : Mladá fronta, 1997.
Prévert, Jacques: Jsem jaký jsem. Praha : Československý spisovatel, 1983.
Pribram, Karl H.: Curriculum vitae and bibliography / compiled by Viktor Dobal. Praha :
Center for Theoretical Study - The Institute for Advanced Studies at Charles University
and the Academy of Sciences of the Czech Republic, 1999.
Příběhy Dračích císařů : mýty staré Číny / podle čínských pramenů
zpracovali a přeložili Čou Mej-žu a Ču Wej-chua; převyprávěl Vladimír Ferko.
Bratislava : Orbis Pictus Istropolitana, 1993.
Ronsard, Pierre de: Láska je u mne domovem. Praha : Odeon, 1985.
Seifert, Jaroslav: Býti básníkem. Praha : Československý spisovatel, 1984.
Tändzin Gjamccho, 14. dalajlama a Jean-Claude Carrićre: Síla buddhismu. Praha : Mladá
fronta, 1996.
Tarkó, Helena: Báseň pro každého. Plzeň : NAVA, 1995.
Vlček, Tomáš: Jakub Schikaneder : 1855-1924 : malíř Prahy přelomu století. Praha :
Národní galerie, 1998.
Wittlich, Petr: Edvard Munch. Praha : Odeon, 1985.
b) novinové články:
Bělohradský, V.: Sekáč, který se
nezakecal : první světová válka jako filosofický problém. Salon 94, 3. prosince
1998.
Bělohradský, V.: Papežovy smažené brambůrky aneb Triumf struktur. Salon 105, 25.
února 1999.
Bělohradský, V.: Rozum a trauma : rekviem za debatu, která nebyla. Salon 110, 1. dubna
1999.
Bindé, J.: Je vůbec lidstvo připraveno na 21. století? Právo 8(281), 1. prosince
1988; 9.
Hulec, V.: Vladimír Merta : já, bezejmenný hříšník. Salon 98, 7. ledna 1999.
Keller, J.: A stanou se z nich idioti. Salon 107, 11. března 1999.
Kosík, K.: O nestoudnosti a pokoře. Salon 88, 22. října 1998.
Kosík, K.: Sedmero podzimních zastavení. Salon 93, 26. listopadu 1998.
Kosík, K.: Událost (Pražské jaro 1968). Salon 97, 31. prosince 1998.
Kosík, K.: Čecháčkové a světáci. Salon 101, 28. ledna 1999.
Kosík, K.: Morálka za časů globalizace. Salon 109, 25. března 1999.
Kosík, K.: Mosty přes evropskou řeku. Salon 113, 22. dubna 1999.
Kosík, K.: Ani ryby, ani ptáci. Salon 118, 27. května 1999.
Margolius, J.: Soud národů v síni č.600. Metro, 7. května 1999.
Šmidl, P.: Jedinec a ti druzí. Salon 112, 15. dubna 1999.
Tácha, D.: Vytančíme pohodu : revoluce nul a jedniček. Magazín Dnes 3, 21. ledna
1999.
c) ostatní články:
Andreasen, N.C. et al: „Cognitive
dysmetria“ as an integrative theory of schizophrenia: a dysfunction in
cortical-subcortical-cerebral circuity? Schizophr. Bull. 24(2), 1998; 203-218.
Benes, F.M.: Brain development, VII : human brain growth spans decades. Am. J. Psychiatry
155(11), 1998; 1489.
Bennett, M.J.: The more things change, the more they stay the same : whither midwifery? J.
Aust. Col. Midwives 10(4), 1997; 4-15.
Hemsley, D.R.: The disruption of the 'sense of self' in schizophrenia : potential links
with disturbances of information processing. Br. J. Med. Psychol. 71(Pt 2), 1998; 115-124.
Lewinsohn, R.: Medical theories, science, and practice of medicine. Soc. Sci. Med. 46(10),
1998; 1261-1270.
Motl, L.: Holografický princip : poznatky teorie strun a naše představy
o časoprostoru. Vesmír 77(11), 1998; 608-611.
Nicolas de, A.T.: The biocultural paradigm : the neural connection between science and
mysticism. Exp. Gerontol. 33(1-2), 1998; 169-182.
Pastore, G.; Marano, P.: Computerization of a diagnostic imaging department : a way of
managing the health care complexity. Rays 21(2), 1996; 141-151.
Rothman, B.K.: Ideology and technology : the social context of procreative technology. Mt.
Sinai J. Med. 65(3), 1998; 201-209, 215-223.
Smrčka, Z.: Cena zdravotní péče : úpadek morálky či perverze demokracie? Pelikán 6
(listopad 1997); 11-19.
Smrčka, Z.: MUDr. Emil Flusser a jeho kniha „Krieg als Krankheit“ :
připomínka 110. výročí Flusserova narození (1888-1942).Pelikán 6 (únor 1998);
13-17.
Stambolovic, V.: Medical heresy -- the view of a heretic. Soc. Sci. Med. 43(5), 1996;
601-604.
Sudakov, K.V.: Golografičeskij princip sistemnoj organizacii procesov žiznedejatelnosti.
Usp. Fiziol. Nauk 28(4), 1997; 3-32.
Šulgina, G.I.: Sinchronizacija ritmov EEG i golografičeskaja teorija pamjati. Ž.
Vyšš. Nerv. Dejat. Im. I.P.Pavlova 47(5), 1997; 878-888.
Wiser, A.K. et al: Dysfunctional cortico-cerebellar circuits cause 'cognitive dysmetria'
in schizophrenia. Neuroreport 9(8), 1998; 1895-1899.
d) výstavy:
Jakub Schikaneder : retrospektivní výstava Národní galerie v Praze - Sbírky starého umění, ve Valdštejnské jízdárně v Praze 15.5. 1998 - 14.3. 1999.
e) diskografie:
Anawa / Marek Grechuta: Anawa (Korowód)
The Doors: Doors
Jethro Tull: Thick As a Brick
King Crimson: In the Court of the Crimson King
Patti Smith: Dream of Life
Pink Floyd: The Wall
(Pozn.: v článku citované a parafrázované cizojazyčné písňové texty jsou přeloženy pisatelem - s výjimkou skladby „Niebeski mlyn“ /překlad textu T. Šliwiaka je od L. Kantora/)