doc. MUDr. Dana Göpfertová, CSc.

(Ústav veřejného zdravotnictví a preventivního lékařství 2. LF UK)

Jeden z nejvýznamnějších objevů v medicíně, očkování, oslavil v tomto roce dvojí výročí:

200 let od zveřejnění první vědecké práce přinášející poznatky o očkování

20 let od posledního případu varioly, první nemoci, která byla díky očkování celosvětově eradikována.

Myšlenka preventivně lidi ochránit před infekčními nemocemi zdaleka není nová. Zrodila se pravděpodobně buď ve starověké Číně (první zmínky sahají do druhého tisíciletí př. n. l.) nebo v Indii a vyšla z empirického poznání, že osoby, které onemocněly černými neštovicemi (variolou), tehdy zabíjející a znetvořující infekcí, v následující epidemii zůstaly před nákazou uchráněny. Léčitelé proto začali provádět "variolaci". Navlhčenými tampóny přenášeli malé množství sekretu a hnisu z neštovičných puchýřků od nemocných mírnou formou varioly na skarifikovanou kůži nebo na nosní sliznici osob zdravých, které pak skutečně v příští epidemii neonemocněly. Jiným způsobem bylo oblékání dětí do prádla nemocných, kontaminovaného neštovičným hnisem.
K této jedinečné myšlence se až o mnoho let později, v 18. století, vrátili lékaři v Anglii. Sir Edward Jenner, který po mnoho let zkoumal neštovičné viry hovězího dobytka, v roce 1796 naočkoval malého chlapce Jamese Phippse virem kravských neštovic, získaným z hnisu neštovičné léze na rukou infikované dojičky. Později inokuloval chlapci hnis z pustuly pravých neštovic a chlapec zůstal zdráv. Jenner své poznatky po celý život vytrvale prosazoval a jeho zřejmě největší zásluhou bylo, že je posléze i knižně publikoval (1798, "An inquiry into the causes and effects of the variolae vaccinae"). Kniha byla přeložena do více jazyků, a přestože byla přijata rozporuplně, upozornila na potřebu i reálnou možnost očkování proti variole, které pak postupně v Anglii i jiných zemích bylo zaváděno.

První zprávy o provedení očkování proti variole na našem území pochází dokonce z doby ještě dřívější (1791 moravský lékař jménem Mack údajně očkoval děti hraběte Dauna v Jemnici). Se systematickým a organizovaným očkováním bylo započato také velice záhy, již počínaje rokem 1800 a od roku 1821 bylo dokonce ustanoveno císařským dokumentem jako povinné.

Dalším, a možná rozhodujícím momentem v historii očkování byla, přibližně až o sto let později, příprava a první použití očkovací látky proti vzteklině, neoddělitelně spojené se jménem francouzského přírodovědce Louise Pasteura. V roce 1885 poprvé podal svou očkovací látku, předtím zkoušenou pouze na psech, devítiletému Josephu Meisterovi, těžce pokousanému vzteklým psem, a tak zachránil jeho život.

Později svůj postup opakoval i u mnoha dalších osob, které byly exponovány vzteklině. Záchrana lidských životů získala myšlence očkování brzy popularitu. Zároveň došlo koncem 19. století a počátkem 20. století postupně k mnoha vzrušujícím a významným objevům v bakteriologii a později i ve virologii. Byli identifikováni první původci infekčních nemocí a obvykle rychle následovala snaha o přípravu očkovacích látek. Tak byly v prvé polovině našeho století připraveny další očkovací látky. Na počátku století vakcíny proti břišnímu tyfu a choleře, později, ve třicátých letech, vakcíny proti dávivému kašli, záškrtu, tetanu, chřipce, žluté zimnici a tuberkulóze. V následujících dvou desetiletích byl vývoj a použití očkovacích látek poněkud rozpačitý. Snad k tomu přispěla i přílišná víra v to, že infekční nemoci budou vymýceny jenom léčbou nemocných antibiotiky a sulfonamidy, jejichž objev a počátky používání spadají právě do těchto let. Teprve když se později tyto naděje ukázaly jako přehnané, došlo přibližně od poloviny padesátých let opět k obnovení zájmu o vývoj očkovacích látek a jejich použití v prevenci infekčních nemocí v celém jejich širokém spektru. Zároveň byly zahájeny první programy hromadného očkování a brzy se dostavily jejich první přesvědčivé výsledky - rychlé snižování nemocnosti a úmrtnosti na nemoci ovlivňované očkováním.

Velmi důležitým milníkem v historii očkování byl v roce 1954 Salkův objev prvé vakcíny proti dětské přenosné obrně (obsahující usmrcené viry), následovaný po několika letech vývojem Sabinovy živé očkovací látky. Můžeme se pyšnit tím, že právě v naší zemi, jako první na světě, byly tyto očkovací látky, jen několik málo let po jejich vývoji, použity v celostátní hromadné očkovací kampani.

Další rychlé poroky ve úspěšném vývoji a navazujícím použití vakcín umožnil prudký rozvoj mikrobiologie, zvláště nových metod a laboratorních technik ve virologii. V šedesátých letech byla připravena (a opět u nás v odstupu pouhých několika let zavedena) očkovací látka proti tehdy závažné a časté nákaze - spalničkám. Poté následovaly vakcíny proti zarděnkám a příušnicím.

Významnými objevy sedmdesátých let byla příprava očkovacích látek proti virové hepatitidě typu B, proti planým neštovicím a také polysacharidových vakcín, určených pro prevenci meningokokových a pneumokokových infekcí.

V osmdesátých letech byly vyvinuty první vakcíny proti virové hepatitidě typu A a proti infekci vyvolávané bakterií Haemophilem influenzae typu b.

Nejdůležitější data, nejslavnější jména a zároveň počátky zavedení očkování u nás ukazuje tabulka.
V současné době se v různých experimentech ověřují desítky nebo snad i stovky nejrůznějších přípravků a mnohé z nich mají šanci stát se účinnými zbraněmi v prevenci dalších, dosud neovlivněných infekcí. Pokračuje výzkum směřující k přípravě vakcín proti AIDS, malárii, lymeské nemoci a mnoha dalším závažným infekcím.

Prozatím největším celosvětovým úspěchem, podmíněným zejména očkováním, byla eradikace, tedy celosvětové vymýcení černých neštovic, kterého bylo dosaženo v druhé polovině sedmdesátých let. V roce 1977 byl zaznamenán poslední případ endemické varioly v Somálsku. V Evropě se poslední případ zavlečené varioly (z Indie) vyskytl v roce 1973 u Inda žijícího trvale v Londýně. Nepříjemným překvapením byl pak zcela poslední známý případ na světě, ke kterému došlo právě před dvaceti lety, v srpnu 1978 u Janet Parkerové v Birminghamu. Jednalo se o nákazu pocházející z laboratoře, ve které byly uchovávány a zkoumány neštovičné viry. Oficiálně bylo vymýcení neštovic vyhlášeno v roce 1979 a brzy poté bylo možno přestat očkovat. Není bez zajímavosti, že se eradikačního programu koordinovaného Světovou zdravotnickou organizací (SZO), aktivně účastnilo (metodologicky i přímo terénní prací) dvacet epidemiologů z tehdejšího Československa.

Podobné eradikační úsilí je nyní soustředěno na dětskou přenosnou obrnu, je velmi nadějné a v nejbližších letech bude pravděpodobně korunováno úspěchem a tato infekce přestane ohrožovat lidstvo. V budoucnu pak jistě budou následovat i další podobné programy.

I v dnešní době očkování zůstává stále nejvýznamnější zbraní v prevenci infekčních nemocí.

V naší zemi, jak vyplývá i z ohlédnutí do historie, mělo vždy dobrou tradici. Kromě očkování proti variole, byla u nás další očkování postupně zaváděna od poválečných let. Programy povinného očkování všech dětí (při dosažení určitého věku) mají u nás nejen dlouhou historii, ale také výborné výsledky, na které můžeme být právem hrdí, a to i z hlediska mezinárodního srovnání. Díky dlouhodobému povinnému očkování prakticky již neznáme tak nebezpečné infekce jako je záškrt, dětská přenosná obrna nebo spalničky a výskyt dalších, například tetanu nebo dávivého kašle, se velmi podstatně snížil. Pozitivní efekt, tedy zřetelné snížení výskytu, je již evidentní také u našich nejmladších očkovacích programů, uplatňovaných v prevenci příušnic a zarděnek.

Světová zdravotnická organizace již před lety zpracovala "Program očkování" (jako součást programu "Zdraví pro všechny") a specifikovala cíle, kterých by mělo být dosaženo pro jednotlivé regiony. Převážnou většinu těchto cílů jsme již splnili, a to dokonce s mnohaletým předstihem (např. týkající se poliomelitidy, záškrtu, spalniček, tetanu). Také poslední cíle (týkající se virové hepatitidy typu B a infekcí vyvolaných Haemophilem influenzae b) budou z hlediska České republiky zřejmě přijatelné a splnitelné, a to za předpokladu, že se podaří zrealizovat současné diskuse, směřující k zavedení očkování proti virové hepatitidě B do stávajícího pravidelného očkování (nejspíše jako očkování dvanáctiletých dětí) a dále k zavedení očkování proti invazivním onemocněním, vyvolaným Haemophilem influenzae b do pravidelného očkování dětí (patrně jako tetravakcinu spolu s očkováním proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli, ovšem již dnes lze očkovat monovakcínou individuálně ve formě placeného očkování).

Konečný efekt programů celoplošného očkování, kterým je výrazné snížení výskytu onemocnění a úmrtí na konkrétní infekce, předpokládá, aby procento očkovaných, a tedy imunních osob v naší populaci bylo co nejvyšší. Jejich strategie vychází ze skutečnosti, že teprve tehdy, je-li naočkována převážná většina dětí (u některých infekčních onemocnění je potřeba naočkovat i více než 95% dětí), se může cirkulace daného agens v populaci přerušit a konkrétní infekční onemocnění vymizet. Z hlediska šíření nákazy má však význam třeba i pouhé lokální nahromadění vnímavých osob a již vzniká riziko nového vzplanutí nákazy. Je nutno pamatovat také na to, že současně se změnami společenských podmínek (otevření hranic, příliv imigrantů) se podstatně zvýšilo nebezpečí expozice zmíněným nákazám v zahraničí a naopak také pravděpodobnost jejich zavlečení na naše území.

Z uvedených důvodů vplývá jak nesmírně je důležité udržet vysokou disciplínu v očkování a stále svědomitě pokračovat v očkovacích programech (teoreticky až do úplného vymýcení dané nákazy na celém světě). Je nutné, aby byly očkovány všechny děti (s výjimkou těch, u kterých jsou potvrzeny kontraindikace očkování). Nepodložené a neodborné názory a pochyby o smyslu a účinnosti očkování, které se občas objevují, stejně jako nadsazované informace o jeho nevýhodách, mohou být velmi škodlivé a vůbec nezapadají do naší tradice.

Literatura:

1. Ajjan N.: Vaccination, Inst. Mérieux, Lyon, 1986
2. Göpfertová D., Walter G.: Očkování, Triton 1997
3. Göpfertová D., Walter G.: Očkování včera a dnes, Remedia populi, v tisku
4. Ježek Z., Šerý V., Zikmund V., Slonim D.:Neštovice a jejich eradikace, Avicenum 1982
5. Kronika medicíny.....