Současná medicína potřebuje rozumět pacientovi a jeho potížím komplexněji, než dovoluje přístup, orientovaný pouze na objektivní nálezy. To platí dvojnásob v případě umělých poruch. Umělými poruchami rozumíme obtíže (somatického nebo psychického rázu), které pacient předstírá, aby mohl být hospitalizován v nemocnici. Nejextrémnější z těchto umělých poruch je známý Munchausenův syndrom, kdy pacient předstírá potíže a vyhledává léčení, i když je často bolestivé a dlouhotrvající. Literatura uvádí, že mezi všemi pacienty přijímanými do nemocnice je 3-9 % umělých poruch. Tito pacienti jsou schopni si přivozovat vážné obtíže, jako jsou řezné rány, aplikace toxických látek, inzulínu, apod. Pro jejich stížnosti (a často expertnost v presentaci příznaků) mohou být prováděna vyšetření a operace v různých nemocnicích. Současná mezinárodní klasifikace nemoci říká, že tato porucha zahrnuje vedle Munchausenova syndromu syndrom "špitálních vší" a syndrom toulavého pacienta. Výklad a motivace takového chování je nejasný. Je třeba je odlišit od obyčejné simulace, v níž můžeme najít vědomý a účelově srozumitelný cíl pacienta (např. získat byt, vyhnout se vojenské službě, trestu, apod.). V případě Munchausenova syndromu je cílem pacienta být v roli nemocného, v nemocnici, být ošetřován a léčen, obdržet pozornost lékaře. Psychodynamické výklady tohoto chování odkazují k potřebě najít v lékaři pečujícího rodiče, ale zároveň lékaři dokázat, že pečuje špatně. Většina těchto pacientů má s lékaři spory a často dramatický konflikt, když se ukáže, že jejich potíže jsou předstírané. Umělé poruchy začínají typicky v mladé dospělosti, ale mohou být pozorovány i dříve. Důležitou poruchou, přiřazovanou ke zneužívání dítěte, je Munchausenův syndrom by proxy. V této poruše jde o to, že rodič, typicky matka, která se jeví jako starostlivá a pečující, zároveň svoje dítě poškozuje, proto, aby získala skrze jeho potíže zájem, pozornost a kontakt s lékařem. Tato porucha se v lékařské literatuře začala častěji objevovat v 80. letech. Uvádí se, že možnost mateřského chování, jak je popisovaná v Munchausenově syndromu by proxy, je stejně těžko přijatelná, jako byla možnost sexuálního zneužívání dětí před 20 lety. Tyto matky zacházejí se svým dítětem tak, aby mělo příznaky, pro které mohou navštívit lékaře. Podobně jako u základní podoby tohoto syndromu, ani zde není patrný jasný účelový důvod takového mateřského chování. Jde v určitém smyslu o zneužívání lékaře, vůči kterému tyto matky zaujímají na jedné straně idealizující postoj a obětují mnoho pro vztah s ním, na druhé straně lékaře klamou a znehodnocují. Dítě a jeho stav je prostředek emočního vlivu na lékaře. Jednu z podrobnějších kazuistik uvádí Herbert Schneider (1992). Šlo o chlapce, který zemřel ve 4 letech. Byl 25x přijat do nemocnice a více než 300x s ním matka navštívila pediatra. Již v prvním roce života byl vyšetřován pro neprospívání. V průběhu prvního a druhého roku života měl nespočetné množství obtíží, chronické infekty, astma, alergie, jídelní obtíže spojené zejména se zvracením. V třetím roce života se lékařského konsilia účastnil i dětský psychiatr, ale vyšetření za hospitalizace matka odmítla. Dítě stále opakovaně zvracelo. Několik měsíců po tomto sezení navštívila matka lékaře pro úbytek váhy, opakované zvracení, dehydrataci. Postupně navštěvovala lékaře prakticky denně pro zažívací obtíže dítěte a neustupující průjem. Když chlapec zemřel, byla matka obviněna z vraždy dítěte, protože se ukázalo, že zemřel v důsledku chronické otravy (byl mu podáván ipecac). Histologické vyšetření ukázalo, že otrava musela trvat 2-3 roky a vedla k poškození srdečního svalu. Matka přiznala, že preparát dítěti podávala, ale připustila, že pouze několikrát v posledních měsících života, protože mu chtěla dát něco příjemného na chuť. V průběhu vyšetření byla kontaktována řada lidí, kteří tuto matku znali. Nikdo nevěřil, že by mohla něco udělat dítěti. V jejím osobní historii bylo zajímavé to, že měla problémy se lhaním, většinou ve spojení se snahou získat zájem o svou osobu v důsledku presentovaných zdravotních obtíží. Lhala svým partnerům, že má leukemii a musí podstupovat chemoterapii, jindy že musí docházet na dialýzu. Opakovaně navštívila pohotovost, měla zejména zažívací a gynekologické obtíže. Všichni, kdo ji vyšetřovali, se shodli na tom, že nevykazovala žádné známky závažné duševní choroby. Plakala, když mluvila o svém synovi. Byla obžalovaná a vyšetřovaná. Obvinění z vraždy dítěte bylo zmírněno, když byla nalezena a u soudu presentována dynamika Munchausenova syndromu by proxy. Umělé poruchy jsou velkým nárokem pro komunikaci lékaře a pacienta. Pacienti s touto poruchou mají tendenci manipulovat lékaře do své patologie, mít někoho, kdo se o ně stará a projevuje zájem a koho oni ovládají tím, že mohou sami zacházet se symptomy. Pak je možné lékaře těšit, když obtíže ustupují, a na druhé straně devalvovat, když přetrvávají. Lékaři, kteří se mohou do této pasti dostat, mívají narcistickou potřebu být těmi, kteří vyřeší právě to, na čem jejich kolegové ztroskotali. Tyto pacienty je obtížné léčit. Když jsou konfrontováni s předstíráním potíží, jsou vzteklí, lékaře devalvují, svoje jednání racionalizují a z péče odcházejí - aby nalezli nového lékaře a opakovali svoji inscenaci. Jejich předstírání obtíží je vědomé, ale patologická potřeba být v kontaktu s lidmi z lékařských profesí vede k opakování jejich jednání i tehdy, když je pro ně osobně ohrožující. Jedinou pomocí u těchto pacientů je nenechat se v komunikaci s nimi zatáhnout do idealizující posice všemocného lékaře a raději riskovat konflikt spojený s konfrontací s nejasnými, protichůdnými nebo jinak podezřelými nálezy. Pro lékaře somatických oborů je užitečná spolupráce s psychiatrem či psychologem.