Úvodník | PELIKÁN - ČERVEN 1999 |
Letní pozdrav děkana
O fakultě,
studentech a "nepřesnosti přesných čísel"
Doc. MUDr. Martin Bojar,
CSc.
(děkan 2. LF UK)
Vážení členové akademické obce, kolegyně, kolegové,
zanedlouho končící akademický školní rok, na jehož podobě jsme se všichni - někteří aktivně, jiní jen pasivně - podíleli, bude v historii naší Alma Mater zapsán jako rok oslav šestistého padesátého výročí založení Univerzity Karlovy.
Nemůžeme a nesmíme však zapomenout na to, že devětadevadesátý se do moderní světové historie natrvalo zapíše jako rok Kosova a děsivé balkánské krize. Hrůzného konfliktu, traumatizujícího Evropu brutálním popíráním základních lidských práv, bezuzdným násilím, srovnatelným s utrpením obětí holocaustu i děsivých masakrů civilních obyvatel, zachycovanými v přímém přenosu, překonávajícími Goyovy děsivé záznamy běsnění na Iberském poloostrově.
Univerzitní život byl tedy zarámován působivými oslavami, složitě a barvitě komponovanými, nabízejícími pohled na různé tváře i zákoutí naší Alma Mater. Byli jsme účastníky nebo svědky sebevědomých univerzitních oslav obrácených k české společnosti i k Evropě, připomínajících naší i evropské veřejnosti po desetiletí zašlý a zašedlý majestát nejstaršího vysokého učení severně od Alp.Univerzita hostila desítky odborných konferencí s mezinárodní účastí, z nichž některé organizovala i naše fakulta. Státníci, umělci, bankéři a akademičtí občané se účastnili setkání a slavností, zdůrazňujících výjimečné postavení této kolébky vzdělanosti v Evropě, nazývané i dnes Evropou střední. Zmiňuji se o roce Univerzity Karlovy proto, že bych chtěl malověrným i těm, kdo žijí naší minulou i současnou krizí, těm kdož ostře vidí především naši malost a neschopnost, připomenout, že ne vše je šedé a ubohé.
Končí další akademický rok prožitý v nedávno se znovuzrodivší demokracii. Bude též jednou zmiňován jako rok, v němž fakulty Univerzity Karlovy začaly utvářet svůj nový vztah k Univerzitě. Je to rok, v jehož průběhu se fakulty po takřka deseti letech, kdy byly obdařeny rozsáhlou autonomií, řadou pravomocí a povinností, stávají institucemi méně samostatnými a jsou pevněji zakotveny ve svazku vysoké školy - v souladu s novým zákonem o vysokých školách.
Do historie všech vysokých škol v České republice budou léta 1998 a 1999 zapsána jako období "záměrů" a akreditačních aktivit, které pro leckoho představovaly přímo vichřici, vynucující si řadu proměn. Ukazuje se sice, jak ostatně ti zkušenější očekávali, že to se záměry, s institucionálním financováním a s podporou bádání na vysokých školách nebude zdaleka tak žhavé. Přesto však i pro naši fakultu platí, že jsme se museli na některé aspekty mezioborové a meziústavní spolupráce uvnitř fakulty, na tvůrčí, badatelský i pedagogický potenciál našich pracovišť podívat jinýma očima. Připusťme, že nám byl ku prospěchu jak zkoumavý pohled členů evaluační komise ministerstva školství, před nimiž naše fakulta dobře obstála na jaře tohoto roku, tak i naše sebereflexe navazující na diskuse, které jsme s nimi vedli. Na sklonku května pak skončila prvá etapa akreditačního maratónu, která se prolínala na všech lékařských fakultách s každoroční jarní grantovou horečkou, odehrávající se letos ve znamení hesla více přihlášek, méně přijatých grantů a méně finančních prostředků.
V historii naší fakulty bude letošní akademický školní rok vzpomínán jako rok modrého pavilónu. Od podzimu roku 1998 byla totiž zahájena výuka našich studentů na klinikách, které se přestěhovaly do nové moderní budovy ze staré "dospělé"části. Přístrojové vybavení, velkorysá prostorová dispozice - vše na evropské úrovni - umožňují rychle měnit podobu i kvalitu pregraduální a postgraduální výuky výchovy studentů i mladých lékařů. Sluší se znovu poděkovat všem zaměstnancům 2. lékařské fakulty a Fakultní nemocnice v Motole, kteří přispěli k tomu, že zahájení provozu klinik a obnovení i rozvoj výuky klinických předmětů proběhly tak úspěšně.
Pro naší fakultu byl tento školní rok také rokem mnoha výběrových řízení. Vedení fakulty plní svůj závazek vůči akademickému senátu, jehož členům děkan fakulty v r. 1997 přislíbil, že v souladu se statutem bude zajištěn důstojný a korektní průběh výběrových řízení na většinu funkčních míst na naší fakultě.
Dovolte, abych se zmínil i o tom, proč by letošní rok mohl vstoupit do historie české medicíny též jako rok bourání mýtů a pověr o nadbytku lékařek a lékařů v Čechách a na Moravě. Těm, kdož se nebojí čísel, doporučuji k pozornosti Zdravotnickou ročenku České republiky za rok 1997, která spatřila světlo světa na počátku roku 1999. I průměrně vzdělanému laikovi svitne, když nahlédne do čtvrté kapitoly nazvané Pracovníci a zdravotnické vzdělávání, že se jedná o pozoruhodné a kontroverzní údaje. Jednoduchými propočty si každý může ověřit léta vyslovované pochyby o validitě některých údajů, jimiž se vytrvale oháněli politici při jednáních s představiteli České lékařské komory, LOKu a akademickými funkcionáři lékařských fakult. Léta opakovaný výklad "nepřesně přesných" statistických dat, kterým se umně zdůvodňovaly problémy ve zdravotnictví především nepřiměřeně (až tragicky) vysokým počtem lékařů v České republice se ukazuje jako nepodložený, zavádějící a účelový. Výhrady expertů ze severní Ameriky i západní Evropy se ukazují jako liché, protože odpočítáme-li od počtu 38 532 lékařů 6467 stomatologů, kteří se v jiných zemích do počtu lékařů nezapočítávají, jsme náhle na nižším počtu lékařů na 1000 obyvatel, než bylo po léta u nás tradováno. Započítají-li se lékaři, kteří jsou způsobilí k samostatnému výkonu povolání, tedy lékaři atestovaní bez atestovaných stomatologů, ukáže se, že při 26 000 lékařů připadalo v roce 1997 2,5 lékaře na 1000 obyvatel. V USA je uváděno 2,9 lékaře na 1000 obyvatel. Kromě Velké Británie není v žádném srovnatelném státě EU relace tak nízká jako v České republice. Navíc se sluší opakovaně uvádět, že oproti roku 1986 došlo podle propočtů IPVZ k nárůstu počtu lékařů o 0,1 lékaře na 1000 obyvatel. Takto nízký růst nebyl zaznamenán nikde v Evropě a je shodný s vývojem v USA. Podotýkám, neboť se nacházíme na půdě fakulty, jež klade velký důraz na výuku dětské a dorostové medicíny a primární péče, že v České republice působilo v roce 1997 3 368 dětských lékařů, což je neobyčejně vysoké číslo ve srovnání se státy EU. V České republice pak působilo v roce 1997 5197 lékařů s atestací ze všeobecného lékařství I. stupně a 422 lékařek a lékařů s atestací II. stupně ze všeobecného lékařství. Přesto údaje, které byly v letošním roce zveřejněny svědčí o tom, že zajištění primární péče není v některých oblastech České republiky zdaleka optimální. Uveďme, byť s omluvou našim feministkám, že česká medicína je na evropské poměry neobyčejně feminizovaná, a tak se ze statistik ztrácí množství lékařek, které jsou na mateřské dovolené nebo jim péče o děti a rodinu nedovoluje pracovat na plný úvazek. Právě tak ve statistikách figurují vysokoškolští pedagogové, z nichž mnozí ani nemají oprávnění k výkonu lékařské praxe, nebo ji z pracovních důvodů nemohou provozovat. Padá tedy mýtus podporovaný řadou politiků, svádějících s oblibou a arogancí finanční problémy českého zdravotnictví i nízké příjmy ve zdravotnictví na nepřiměřeně vysoký počet lékařů a lékařek. Ti jsou navíc ještě vinni tím, jak jsme se nedávno dozvěděli, své platy "proléčili" a vypsali v receptech. Jak prostý výklad "hypoperfuse" a jindy zas až "přehřátí" některých oblastí zdravotního systému. Obdobná argumentace se však obvykle vyhýbá neobyčejně produktivnímu a úspěšnému českému bankovnímu sektoru. Zvykli jsme si na to, že se netýká ani managementu "nebývale" produktivních a úspěšných průmyslových podniků. Je tedy významné, že se ukázalo, že do zdravotnické statistiky se po šest let trvale "vluzovala" chybička a do stavu lékařů a lékařek byli započítáváni stomatologové jako jediní v Evropě. Jak prosté. Nepřesný souhrn přesných čísel....
Předposlední rok rychle se nachylujícího století bude tedy nepochybně připomínán jako jubilejní rok Univerzity Karlovy. Bude jedněmi veleben a v dobrém vzpomínán, druhými pak bude kritizován s tím, že oslavy minuly povětšinou naše studenti a zvýraznily prý určitou strnulost a přílišnou akademičnost universitní akademické obce - podle ohlasu v našem tisku soudě. Bylo poukazováno na to, že se studenti Univerzity Karlovy většiny společenských i odborných setkání, sympózií, koncertů a všelikých kratochvil účastnili jen zřídka a v míře nehojné. Je zajisté více důvodů proč tomu tak bylo.
Na základě zkušeností s děním na naší fakultě mohu jen podotknout, že snaha vedení fakulty k zapojení většího počtu studentů do některých akcí pořádaných vedením Univerzity Karlovy nebo Spolkem přátel Univerzity Karlovy vyšla povětšinou naprázdno. Studenti žijí svým vlastním životem a tempem. Scházejí se v klubu U vojáka, zápolí se zdánlivě nikdy nekončícím seriálem blok - zkouška - další blok a čelí materiálním i jiným starostem.
Nedávná zkušenost s výsledky snahy vedení fakulty o zavedení tzv." velkých" přednášek "napříč obory", zakončených panelovou diskusí všech přednášejících je obdobná. Zatím se nestalo, že by motolská Aula Magna praskala ve švech, i když poslední onkologický panel byl hojně navštíven a diskuse se protáhla přes osmnáctou hodinu. Zatím však bylo zřejmé, že zajímavé, časově však náročné přednáškové maratóny upoutaly pozornost zejména studentů z nižších ročníků, chtivých poznání a neznavených akademickým životem a mimofakultními povinnostmi. Nejde o povzdech, jen konstatování, poukazující na problémy, jež poznamenaly i průběh oslav.
Na počátku července se tradičně rozloučíme s našimi absolventkami a absolventy - jak bakalářského, tak magisterského studia a budeme jim přát co nejúspěšnější naplnění jejich osobních cílů a dobré zahájení jejich profesionálního růstu. Spolu se svými studenty budou jejich učitelé prožívat onen zvláštní pocit, který je vlastní promoční náladě v Aula Magna Karolina. Budou bilancovat s jejich rodiči a příbuznými a přemýšlet o tom, co uplynulá léta dala a vzala, co jsme dali našim studentkám a studentům, a co jsme od nich zase získali.
Rád bych jak našim absolventům, tak všem zaměstnancům naší fakulty i fakultní nemocnice popřál, aby letošní léto bylo vydařené, aby bylo slunné a pokojné, prosté katastrof a násilí, aby měsíce, na něž se těšíme nepatřily mezi léta vančurovsky nešťastná...
S poděkováním za vykonanou práci pro Univerzitu a fakultu, s přáním všeho dobrého
Martin Bojar |