"Kdo ví, kam nás proud debaty zanese."
doc. MUDr. T. Blažek, CSc. (proděkan 2. LF UK)

Milí studenti,

v prvé řadě je nutné připomenout, že slovo zkouška není odvozeno od "zkusit, zda to vyjde", ale nechat se vyzkoušet a tak do jisté míry zjistit jaké jsou vaše znalosti.

Zde narazíme na problém položení otázky.

V jisté části světa jsou rozšířené testy. Jelikož je již používají mnoho let, považují je za objektivní a pedagogicky správně postavené. Mají testovat nejen faktologické znalosti, ale i logické myšlení. U nás stále převládají ústní zkoušky, často spojené s testem. Ač již učím (a zkouším) přes čtvrt století, nejsem si jistý, zda písemné zkoušky formou testů jsou to pravé. Jistě, mohu být napaden příznivci testů (i z řad studentů), že se jedná o objektivní a doložitelné výsledky, které nezávisí na míře momentální objektivity examinátora. Na druhé straně si ale představte, jak obtížné je připravit tento druh zkoušky, aby byly zjištěny skutečné znalosti uchazeče a současně i jeho schopnost s nabytými znalostmi zacházet a logicky je kombinovat.

Jsou tu ale i další hlediska. Tak rafinované otázky, jaké vám bude klást život si žádný zkoušející nedokáže vymyslet. Jistě, musíte být vyzbrojeni nemalými znalostmi, ale současně je musíte umět používat a to nejen v klidu, ale i ve značně stresových situacích. Dalším možným pohledem na zkoušku je, že se nemá jednat o monolog studenta, ale o dialog mezi studentem a zkoušejícím. Zde se dostáváme k zajímavému faktu, co je vlastně dialog. Je to rozhovor dvou účastníků pro získání informací. Velikým uměním je klást otázky (i v normálním životě). Otázka by měla být jednoznačná, pojmy by měly mít pro oba partnery stejný význam (zde se poněkud zkouška odlišuje od běžného dialogu v životě - tam si můžete ještě v průběhu debaty pojmy ujasňovat, u zkoušky to sice také jde, ale ne tak snadno). Nezapomínejte, že se informace "vyměňují přes naše životní zkušenosti". V dialogu je nutné přihlédnout i k momentálnímu psychickému stavu protistrany (jak zkoušeného, tak zkoušejícího). Na otázky je vhodné reagovat a to pokud možno krátce, stručně a výstižně. Cílem dialogu je poznávání. Zkoušející poznává vaše znalosti a obratnost s jakou je používáte, vy poznáváte čemu jste opravdu porozuměli a kde máte nedostatky. Velmi často si v průběhu dialogu (zkoušky) uvědomíte souvislosti. Zkouška je tedy také získávání informací vás samotných o sobě. To je velký zisk, který si obvykle uvědomíte až s odstupem času. Také se při zkoušce stává, že jste dotázáni na něco, co prostě nevíte. Situace se dá řešit různě. Musíte odhadnout, zda se jedná o bazální fakt, nebo o doplňující otázku, kterou si chce zkoušející upřesnit vaše znalosti. Jedná-li se o základní znalost, může to mít pro výsledek zkoušky neblahé důsledky, jedná-li se o upřesnění vašich znalostí, nemusí být následky nutně fatální. Neznáte-li odpověď, je možné se k ní dostat pomocí jiných znalostí, dosti často per analogiam. Rozhodně není dobrým nápadem vymýšlet, jak by to mohlo být, nemáte-li na čem stavět. Pak examinátor ocení prostou odpověď "nevím". Je to poctivé a šetří to vám oběma čas. Vy si současně uvědomíte, kde máte nedostatky a zaručuji vám, že - prostudujete-li si po zkoušce toto téma - si budete odpověď pamatovat po celý život.

Někdy máte tendenci odvést debatu na jiné téma. Je to porušení pravidla, že se v dialogu má odpovídat na položenou otázku. Někdy zkoušející tuto hru přijme, ale pak předpokládá, že odbočujete na téma, které dokonale znáte. Proč jinak byste tam také uhýbali?
K přípravě na zkoušky. Je to opět jako s dialogem. I tam musíte mít jasnou představu o čem míníte debatovat. Vaše příprava budiž v bodech a stručná, ev. doplněná schématy, obrázky a rovnicemi (pokud jim ovšem rozumíte). Jen tak se v ní totiž dokážete orientovat (a také examinátor, který si občas vaši přípravu přečte - i když ji vidí obráceně).

Po ukončení zkoušky nastává pro examinátora nejtěžší část dialogu - zhodnotit váš výkon. Věřte, je to úkol nelehký. Nikdo nemíní ublížit horší známkou a klasifikovat zkoušku jako nedostatečnou je pro zkoušejícího často horší než pro vás. Dovolil bych si citovat prof. Kouteckého, který - musí-li ukončit zkoušku jako nedostatečnou - je nejraději, když uchazeč sám uzná, že jeho odpovědi nebyly na dostatečné úrovni. Je v tom kus umění a odvahy, přiznat si sám sobě neúspěch. Ale i tato zkušenost je ziskem. Učíte se tak sami odhadovat své schopnosti a meze. To je velmi důležité pro váš budoucí život a pro nemocné, kteří k vám přijdou s důvěrou, že víte co děláte. Není nic horšího, než předstírat vědomost a postavit špatně diagnosu a tedy i špatně léčit. Je ale prosté, zjistím-li, že jsem na konci svých znalostí, nebo vím-li, že je někdo, s kým se mohu poradit, pacienta předat do péče zkušenějšího, nebo daný problém konzultovat.

Shrnu-li dnešní úvahu o zkouškách, vychází mi jen několik bodů. Zkouška je dialog pro získání informací (oboustranně).

Poznání, které při dialogu (zkoušce) získáte se vám vryje nesmazatelně do paměti.

Neočekávejte, že budete zkoušeni jen z otázek, které jste si vylosovali. Vzpomeňte prof. Hepnera (FLV UK, tehdy experimentální fyziologie), který nám dal otázky, nechal nás samotné v knihovně ústavu a odešel. Pak s oblibou říkával: "Jen se kolegové klidně podívejte do libovolných pramenů. Kdo ví, kam nás proud debaty zanese".

Nezapomeňte také, že přiznat neznalost je ctnost (a výraz pokory), předstírat znalost je zločin.

Vám, kteří již máte po zkouškách gratuluji, vám, kteří se na ně teprve chystáte přeji úspěch.

Nechť je vám dialog se zkoušejícím pramenem poznání.