Vážení členové akademické obce 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy!
Ve čtvrtek dne 30.1.1997 zemřel ve Fakultní nemocnici v Motole profesor Švejcar. Nedožil se tedy svých stých narozenin, které měl oslavit dne 20. května 1997. Skoro na prahu jedenadvacátého století se uzavřel život, který začal ve století devatenáctém. O Švejcarovi toho bylo napsáno pochopitelně hodně, vždy se slavně vzpomínalo jeho narozenin 70., 80., 90. a naposledy 95., kdy byl tehdy slavnostně promován čestným doktorem Karlovy univerzity v Praze. Studenti naši fakulty a mladší učitelé už Švejcara znají jen z doslechu, setkali se s ním spíše v posledních letech jako s "masmediální hvězdou", když vystupoval opakovaně v televizi, v rozhlasu nebo z jeho článků v denním tisku a různých časopisech. Proto snad přece jen několik faktů z toho tak dlouhého životního běhu.
Narodil se v rodině praktického lékaře v Holešovicích v r.1897, gymnázium vystudoval v Praze a dlouho se rozhodoval, na jakou fakultu se má nechat zapsat. Nakonec to byla na podnět rodinného známého stomatologa prof. Jesenského (mimochodem otce Mileny Jesenské), přece jen medicína, které dal přednost před "kunsthistorií". Studoval na pražské české lékařské fakultě v době, kdy paralelně existovala česká a německá část Karlovy univerzity, studia zahájil v době 1. světové války, v Praze jej nejvíce ovlivnil fyziolog Edvard Babák a pediatr Jiří Brdlík. V r.1919 odchází Švejcar již ve službách nové Československé republiky jako zdravotník-medik na Slovensko. Studia dokončuje nakonec v Bratislavě, kde promoval v r.1921. Tehdy se již jeho osud spojil s profesorem Brdlíkem, který byl povolán z Prahy, aby vedl bratislavskou dětskou kliniku. V Bratislavě strávili spolu více než 10 let života, na tuto životní periodu Švejcar vždy rád vzpomínal a od té doby měl pak na Slovensku vždy řadu vřelých přátel, naučil se tam dobře slovensky a vzhledem k etniku Bratislavy se musel naučit i základy maďarštiny. Brdlík i Švejcar vždy přiznávali, že se na Slovensku naučili moderní pediatrii vlastně od Maďarů, kde se této disciplíně dařilo už za starého Rakouska. Dva čeští pediatři byli na Slovensku velmi vážení, bratislavská univerzita dokonce jmenovala Čecha Brdlíka svým rektorem. V knihovně II. dětské kliniky v Motole dodnes visí Brdlíkův velký portrét s rektorským řetězem na krku, který upomíná na ono bratislavské období.
Švejcar se habilitoval ještě v Bratislavě v r.1929, tématem jeho práce byly aminokyseliny ve výživě kojenců. Brdlík jej také posílá na studijní pobyt do Francie, kde se seznamuje s moderní prevencí, očkováním proti tuberkulóze, zásadami umělé výživy, atd. Když dostal Brdlík koncem 20. let nabídku vést dětskou univerzitní kliniku v Praze, odchází Švejcar o něco dříve než on zpět do Čech. Po pěkně zařízených prostorech v Bratislavě, kde se skutečně na tehdejší dobu dělala moderní pediatrie, je přechod do karlovského areálu, do bývalého nalezince, pro Švejcara skoro šokem - vybavení lůžkové části naprosto nedostatečné, přístrojové katastrofální, začíná se od ničeho. Zde se projevuje poprvé v celé šíři Švejcarův organizační talent jako Brdlíkova zástupce, ze zanedbané kliniky se po obrovském úsilí začíná rodit moderní pracoviště. Z dnešního hlediska si mladší generace jen těžko může představit, za jakých podmínek se rodila pokroková koncepce pediatrie. Rozvíjejí se kontakty s německou a švýcarskou pediatrickou školou. Úroveň české dětské kliniky byla stimulována i konkurencí německé kliniky, jejíž sídlo bylo ve stejné budově v dnešním dětském areálu v ulici Ke Karlovu č.2.
Pražská německá pediatrická škola vešla konečně také do dějin evropské pediatrie. I když po společenské stránce byly vztahy mezi českou a německou klinikou často napjaté, ovlivňovaly se v řadě případů vzájemně pozitivně. Málokdo např. ví, že Švejcarovo přátelství s papežem evropské pediatrie, profesorem Giedeonem Fanconim z Curychu, začalo v r.1937 v Praze, když německá klinika u nás organizovala sjezd německé pediatrické společnosti. Jeden z hlavních referátů o celiakii přednesl právě Fanconi.
Po uzavření českých vysokých škol v r.1939 zůstává Švejcar i Brdlík na Karlově, z kliniky je pouhé dětské oddělení. Z historického hlediska je zajímavá asi půlroční perioda působení prof. Hermanna Mai na německé klinice, kde nahradil prof. Epsteina, ten už tehdy z hlediska rasových zákonů po okupaci Československa nevyhovoval. Mai, ač dosazený nacisty, se choval k českým pediatrům jako kolega, a když pochopi, o co se v Praze jedná, nechal se raději přeložit na frontu. Po válce se se Švejcarem dokonce spřátelil, pomáhal od konce 50. let navazovat kontakty mezi německou a českou pediatrií, zásoboval Prahu literaturou a udržoval styky až do Švejcarovy smrti. Ve vzpomínkovém čísle Česko-slovenské pediatrie ke 100 letému narození Švejcara vyjde jeho krátká vzpomínka na pražský pobyt.Po válce se v roce 1945 konstituují 2 dětské univerzitní kliniky, Švejcar se stává řádným profesorem a přednostou I. dětské kliniky, Brdlík přednostou II. dětské kliniky. Obě kliniky byly pak lokalizovány do budovy české dětské nemocnice v Sokolské ulici, která dnes již neexistuje, musela ustoupit stavbě nuselského mostu.
Jednou z největších zásluh Švejcara bylo a zůstane, že pochopil záhy nutnost pediatrických subspecializací, vybral včas nadané a aktivní mladší spolupracovníky a ty systematicky v prvním období vedl. Na I. dětské klinice se začíná rozvíjet neonatologie (Václav Mydlil, Nataša Šimánková), dětská gastroenterologie a výživa (Jiří Jodl), dětská nefrologie (Emil Poláček a Miroslav Ort), dětská alergologie (Václav Špičák, Jarmila Milotová), léčebná pedagogika (Vojtěch Trnka), rehabilitace a tělovýchovné lékařství (Miloš Máček, Jan Vávra). Další subspecializace vznikají pak na II. dětské klinice, kterou po Brdlíkově odchodu do důchodu přebírá profesor Houštěk. Ze Švejcarovy kliniky odcházejí jeho spolupracovníci na primářská místa do krajů a okresů. On sám stojí také společně s Houšťkem v r.1953 při vzniku samostatné fakulty dětského lékařství, jejíž pokračovatelkou je dnes 2. lékařská fakulta UK.
Mimo výchovy studentů medicíny se Švejcar vždy zajímá i o vzdělání postgraduální, a to nejen lékařů, ale i sester. Organizuje neúnavně řadu kursů, je při vzniku postgraduálního vzdělání pediatrů v Havlíčkově Brodě a nakonec se stává přednostou katedry pediatrie bývalého Ústavu pro doškolování lékařů a farmaceutů v Krči. Jeho vysoká pracovní aktivita i nasazení trvají v době, kdy jeho vrstevníci již dávno užívají zaslouženého důchodu.
Posledních 25 let života věnoval Švejcar široké problematice péče o dítě, když zdůrazňoval především vývojovou biologii dítěte. Navázal úzké vztahy a spolupráci s prof. Hassensteinem z Freiburgu, který se jako žák Konrada Lorenze zabýval biologickými základy chování. Hassensteina zval opakovaně k přednáškám do Prahy a přispěl později k jeho jmenování čestným doktorem UK.
Švejcar vždy říkal, že předmětem jeho zájmu nebyla nikdy jen pediatrie (tj. péče o dítě nemocné), ale komplexní péče o dítě. Skoro 3 generace maminek používaly jeho příručku Péče o dítě, která ještě nedávno vyšla v nové edici. Mladší generace jej zná jako vášnivého zastánce přirozené výživy - kojení, rooming-in systému (matka a dítě v porodnici na témže pokoji), jeho vystupování v masmediích na téma dítě - matka - rodina zdůrazňovaly v naší postindustriální společnosti prvky tolik potřebné pro normální vývoj
jedince, který je nemyslitelný bez citového zázemí v dobře fungující rodině. Pochopil, že rodina v moderní době může určovat další pozitivní vývoj ve společnosti určitě více než věda a technika odtržené od mravního základu lidské existence. A to jsou myšlenky, které nalézají dvojnásobně platnost v dnešním komplikovaném světě.V tomto krátkém přehledu nebylo možno zdaleka vyčerpat vše ze 100 let dlouhého života, jistě bude časem řečeno i leccos kritického na Švejcarovu adresu, ale jeho stopa, kterou zanechává v české, slovenské i evropské pediatrii bude dlouho patrná.