Nedávno jsem poslouchal rozhlasovou relaci o tom, jak lidé houfně opouštějí tradiční způsob zaznamenání informací, totiž psaní rukou, a vrhají se do osidel technopsaní. Pořad byl prodchnut nostalgií po šustění papíru, skřípání per a rukou psaných textech, které jsou přeci tolik osobitou zprávou o charakteru pisatele ( a grafologii tak ubývá studijního materiálu). Dnes jsme totiž zasedli za své osobní počítače, tiskneme, faxujeme, kopírujeme a jinak si šetříme čas při šíření informací ( a také máme jistotu, že to po nás ještě někdo jiný přečte). Ale mám dobrou zprávu pro milovníky zašlých časů. Chcete si užít nefalšovaného psaní, jak ho používali naši předkové ? Jděte na medicínu.  Když se vám poštěstí a vstoupíte do místnosti, kde právě probíhá některá z přednášek pro studenty medicíny, dýchne na vás atmosféra středověkého kláštera, kde v kryptě, za tichého ševelení modliteb, skupina mnichů pečlivě přepisuje jediný exemplář vzácného dokumentu. A píší a píší, protože neexistuje jiný způsob, jak tento dokument zmnožit. Neznám  nudnější a zbytečnější čas, než když na přednášce přepisuji precizně připravené slajdy, protože, dle autora, je toto sdělení absolutně nezbytné (nejčastěji pouze pro zkoušku) a samozřejmě se v žádné dostupné literatuře nevyskytuje. A tak upadám do jakéhosi mrákotného stavu a píšu, bez jakéhokoliv pochopení obsahu, vše, co je mi předhozeno. Po hodině ¨hry na kopírku¨ mě už pouze zajímá, kdy tato veleužitečná činnost skončí. A výsledek? Absolutně nic si z takové přednášky nepamatuji a ve spěchu pořízené poznámky mi často přednášený problém spíše zamlží. To se potom ptáte, jestli by nebylo přínosnější nacházet se v době přednášky někde úplně jinde.
 

  Abych jen tak obecně netlachal, uvedu několik příkladů z poslední doby: stáž z infekce byla úplným rájem pro písaře, dále interna a nebo přednáškový týden na Klinice nemocí z povolání, kde nás navíc obvinili, že přepisujeme vše, jako na základní škole. Vy si snad myslíte, milí pedagogové, že je to naše oblíbená zábava. Mohu vás ujistit, že se ráno neprobouzím s příjemným očekáváním, kolik toho dnes zase popíšu. Ruku na srdce, vás přece také nemůže bavit přednášet splavenému a hluchému publiku, které si vás všimne až ve chvíli, když nestíhá opsat do svých análů obsahy příliš rychle vyměněných slajdů. Nejste už alergičtí na popuzené výkřiky pomalejších studentů :’’Mohl byste to tam ještě nechat?’’?

  Nepsal bych tyto řádky, kdybych si nemyslel, že s tím nelze nic dělat. Na stáži z gynekologie ( měla také svoje mouchy) jsme dostali přednášky z onkogynekologie na disketě. Úplně se mi roztřásly kolena dojetím. Nemusel jsem se obávat, že mi unikne nějaká informace a místo toho jsem se mohl věnovat problému, přemýšlet nad ním a současně se učit, a to vše přímo na přednášce. Konečně efektivně využitý čas. Ale úplně by stačilo, například na infekci, vyrobit ze všech slajdů jednu kopii a my bychom si vše během krátké doby namnožili (věřte, mezi studenty se kvalitní tiskoviny šíří velmi rychle) a na přednášce poslouchali a tu a tam si udělali poznámku. A těch pár drobných, co by to vše stálo, rád do svého vzdělání investuji.

A že by potom nikdo na přednášky nechodil? Nepodceňujte studenty.
 

Děkuji všem, kteří šetří mé zápěstí.  Tomáš