Lucie Sedláčková se narodila v roce 1974 v Mnichově, nyní studuje lékařskou fakultu   v jihoněmeckém městě Freiburg in Breisgau.   Do Čech, do země, ze které její rodiče odešli  v roce 1968,  se poprvé mohla podívat v roce 1983, kdy jí bylo uděleno německé občanství. V roce 1997 se rozhodla studovat rok na české škole. Vybrala si naší fakultu. Strávila ve čtvrtém ročníku  9 měsíců.

Proč sis vybrala k ročnímu pobytu právě Čechy?
Chtěla jsem někam jet. Nejdřív jsem přemýšlela jaký řeči umim, tak jsem si řekla, že umim
 angličtinu, němčinu a češtinu. Do Anglie se mi nechtělo, do Ameriky nebo Austrálie by bylo těžký se dostat tak mě napadlo využít češtinu. Moc jsem ale nevěřila, že se to povede. Zašla jsem u nás na Auslandsamt (zahraniční odd.), tam mi dali kontakt na DAAD (Deutscher Akademischer Austauschdienst) a od těch jsem po dlouhym vyřizování dostala stipendium.
Druhý důvod byl, že rodiče jsou z Čech, ale nikdy jsme tu nebyli dýl než na čtyři týdny na prázdniny. Vždycky jsem si říkala, že musím zjistit, jestli jsem víc z Čech nebo z Německa, jestli mám něco společnýho s lidma, který žijou tady. A to si myslim, že je nejlepší udělat ještě za studia, kdy je jednodušší si udělat kamarády. Jakmile se začne pracovat, jde to hůř.

Co tě vedlo k tomu zapsat se na 2. lékařskou fakultu, možností v Čechách je přeci víc?
To bylo spíš z praktických důvodů. K tomu, aby člověk dostal stipendium musí mít kontakt na  škole, kde chce studovat, musí si najít supervisora . A protože bratranec studoval v Motole, mohl mi poradit na koho se obrátit. Všechno zařizování bylo jednodušší.

Jaký byly tvoje pocity, když jsi v září přijela do Prahy?
Musim říct, že táta i bratranec mě varovali. Říkali mi, proč jsem si to vybrala, že budu zklamaná, že mám moc ideálů, a že se mi moje očekávání nesplní. Já jsem se ale snažila připravit na všechno. Nešlo mi tolik o vlastní studium, hlavně jsem se chtěla seznamovat  s lidma a víc je poznat.
Lehký to samozřejmě nebylo. První dny ve škole bych označila slovem bordel. Byla jsem strašně zmatená. Vůbec jsem se tu nevyznala,... jak je to se zápisem, kde si koupit tramvajenku ... Měsíc jsem strávila běháním a zařizováním a pak už to šlo.
Pozitivně mě překvapila kolej. Čekala jsem, že její úroveň bude horší. I když nám nešla lednička a vlastně i ostatní věci pořádně nefungovaly, pokoj sám o sobě byl fajn.

A co na studijním? Byli vstřícní,  snažili se ti pomoct?
Problém je trochu v tom, že mám český jméno a studovala jsem s Čechama, takže na první pohled nebylo poznat, že jsem cizinec, a že nechápu jak to tu chodí. Dostala jsem sice už v Německu základní informace o studiu, ale například mi nikdo neřekl, kdy a jak se mám zapsat, kdy přesně začíná škola... Dozvěděla jsem se to díky bratrancovi, který má na škole kamarády.
Na všechno jsem se musela ptát. Málokdo mi něco řekl sám od sebe. Že je na fakultě k dispozici email jsem se dozvěděla až po dvou měsících, protože lidi v kruhu, ve kterém jsem tehdy byla, o něm nevěděli. K jeho používání jsem se skoro nedostala.
Žádný letáček, žádná brožurka - kde můžeš dělat sport, kam je možné chodit zpívat do sboru, jestli je tu studentský orchestr... místo, kde se člověk může seznámit s dalšíma studentama. Nic! U nás na začátku dostaneš knížečku „Studium generalle“ a tam je všechno - co, kde, kdy, s kým je možné dělat. Tady něco podobnýho chybí.

A co supervisor? Neexistoval někdo, kdo by tě měl na starosti, kdo by ti radil?
Supervisor to byla formalita. Byla jsem ráda, že mi díky jeho podpisu dali stipendium. Prakticky se ale při mém pobytu tady o mě nestaral. Mohla jsem za nim zajít a zeptat se ho na věci, který mi nebyly jasný, ale bylo mi nepříjemný, pořád ho otravovat. Spíš by to asi mělo fungovat automaticky. Když je někdo někde nový potřebuje pomoc. V Německu  jsou na tyhle situace víc připravený. Pro studenty z ciziny se organizují různý akce, hlavně na začátku než se rozkoukají, najdou si kamarády a dokáží se sami zorientovat. Tady jsou cizinci od Čechů oddělení.

Chodila jsi do menzy?
Ne. Nelíbilo se mi, že se člověk musel na začátku týdne rozhodnout a dopředu si koupit lístky na určitý den.  Ve Freiburgu je to jinak. Koupíš si lístečky a na jídlo můžeš jít kdy chceš do jedné ze tří menz.V každý  dostaneš totéž. Výběr je ze tří chodů: s masem, bez masa a salát nebo Eintopf.
Ale nechodila jsem tady do menzy taky proto, že ve Freiburgu to pro mě byla společenská událost. Setkávala  jsem se tam se svýma kamarádama, mohli jsme si popovídat, naplánovat společné akce. Tady jsem zpočátku nikoho neznala a chodit do menzy jenom kvůli jídlu mě nebavilo.

A co spolužáci? Jak tě přijali?
Podle toho jak se ke mě chovali bych je mohla rozdělit do dvou skupin.
Do jedné patří lidi, co  mají větší styk s cizincema, což je často tím, že jsou z Prahy, mají zájem  o jazyky, chtějí jezdit do zahraničí, nebo sami už někde byli, prostě jsou, řekla bych, světu otevřenější.
Na druhý straně jsou ti, kteří většinou nejsou pražáci, nemají takový zájem o styk s lidma  z jiných zemí, o cizí řeči a ani o cestování.Bohužel první tři měsíce jsem znala lidi, z tý druhý kategorie.
V Německu  jsme víc na cizince zvyklí. Když přijde někdo nový aspoň se o něj trochu zajímáme: odkud je, proč přijel,  na jak dlouho, jestli nechce něco ukázat, s něčím poradit nebo pomoct. Měla jsem pocit, že tihle spolužáci  asi nikdy nezažili jaké to je být někde cizí a moc mě nechápali  a nezajímali se o mě. Cítila jsem se chvílemi hrozně ztracená. Druhá věc je, že všude na světě jsou lidi s různými zájmy a já jsem teda měla na začátku dvojitou smůlu: přehlíželi mě a zajímali se o jiné věci než já. Bylo to o to horší, že to hlavní o co mi šlo bylo poznávání lidí. Jenže to nejde jednostranně.

Takže na začátku jsi tu nebyla moc spokojená?
No, nebyla. Mrzelo mě, že tu máte blokový systém výuky, a že díky tomu není moc šance potkat lidi z jiných kruhů. Nejsou žádné společné přednášky, jednotlivé kruhy si žijí sami pro sebe.

To mě taky štve.
Nezažila jsem žádné celoročníkové akce. To byla škoda. Ročník jako takový moc nežije.

A co jsi udělala, když jsi byla v kruhu, ve kterém jsi začala studovat nespokojená?
Nejdřív jsem se bála jít na studijní a říct, že chci jinam. Nechtěla jsem dělat problémy. Pořád jsem si říkala, že musim být tolerantní, že jim dám šanci, že to  určitě bude lepší. Možná je ten problém ve mně, já nevim. Po třech měsících už jsem to ale nemohla vydržet, zašla jsem na studijní  a oni mi  povolili přecházení z kruhu do kruhu. Během roku jsem pak prošla skoro všechny.
Možná jsem byla na začátku moc pasivní, ale i  když mluvim  česky a mám tu příbuzný,  nevěděla jsem jak to tu chodí mezi mladýma a netroufala jsem si  zaklepat na sousední dveře na koleji a říct: „Čau, já jsem Lucka.“ V Německu je to normální, tady jsem se neodvážila. Nechtěla jsem narušovat vaše zvyky, bála jsem se, že řeknou, že jsem cizí a že se divně chovám.
V Německu na koleji má každý svůj pokoj, ale ostatní věci jsou na patře společný - koupelna, záchod, obývák, kuchyň. Patro žije takovým komunitním životem. Společně se vaří i jí, musí se rozdělit úkoly (třeba vynášení koše, péče o telefon, mytí nádobí atd.) a je jednoduchý se s ostatníma seznámit. Na Kajetánce byl každý pokoj pro sebe a mě jako někomu, kdo nezažil tu seznamovací fázi v prvním ročníku, se k ostatním těžko pronikalo. Spíš jsem se tam cítila jako na ubytovně.

Jaký byl přístup učitelů? Byl to rozdíl proti tomu co znáš z Německa?
Těžko se to srovnává. Za prvé jsem měla  v Německu jenom preklinické obory a tady jsem chodila na kliniky, za druhé u nás nemáme blokovou výuku.
Přístup učitelů ke mně byl trochu legrační. Každý se divil, že někdo z Německa přijede studovat sem. Říkali, vždyť vy se tam máte o hodně líp a nechápali proč jsem tady, vždyť „tady je to tak špatný“. Stále jsem je slyšela říkat ostatním studentům ať jdou studovat do Německa.
Co se týká  ochoty, je to asi  stejný jako u nás: jsou učitelé, kteří ti rádi pomůžou a i takový, který jsou primárně vůči studentům nepřátelský. To je asi všude stejný.
Ve Freiburgu jsem teď z klinických oborů moc neměla, ale můžu říct, že se mi výuka u vás nezdá horší.

Jaký je poměr praktické a teoretické výuky na fakultě v Německu ?
Myslím si, že je to hodně podobný. Možná se dá říct, že vy máte víc praxe než my.

Uznali ti v Německu nějaké předměty, které jsi dělala v Praze?
Z deseti mi uznali tři - internu, pediatrii a chirurgii.

Myslíš si, že ti ten rok v Čechách k něčemu byl?
Určitě.Ten svůj pobyt rozděluju na tři etapy.        První tři měsíce - katastrofa a deprese. Další tři měsíce jsem začala chodit za kulturou, ale ještě většinou sama. Během té doby jsem poznala víc lidí a mezi nimi mám až do dneška spoustu dobrých přátel. A třetí část roku už byla skvělá a cítila jsem se dobře s lidma, který mě přijali mezi sebe. Takže můj hlavní cíl - mít kamarády v Čechách - se mi nakonec splnil.

Zaznamenáno v hospodě Päkárna, jednoho parného květnového odpoledne 1999.

Juan