Co jsme se ve škole neučili ...Co jsme se ve škole neučili ...120. výročí narození
MUDr. Jiří Holý, CSc. (dlouholetý pracovník 2. LF UK)
Stojím a pracuji ve světě jako člověk, který chce myšlením činit lidi duchovnějšími a lepšími.
Albert Schweitzer (14.1. 1875 - 5.9. 1965)
Albert Schweitzer se narodil v malém alsaském městečku Kaysersbergu, ve vinorodém kraji, jímž několikrát prošly války, protože toto území bylo odedávna nárazníkem velmocenských sporů mezi Francií a Německem. Jeho otec, farář a učitel malého evangelického sboru, se po roce přestěhoval s celou rodinou do Gunsbachu v munsterském údolí ve Westfálsku. Malý, v prvých letech života neduživý Albert vyrůstal jako vesnický hoch, tichý a zasněný, milující hudbu a přírodu. Jeho otec, sám klavírista, jej brzy zasvětil do hry nejen na klavír, ale i na varhany, takže malý Albert již v devíti letech směl doprovázet chrámový zpěv při bohoslužbách. Zpočátku se špatně učil na reálce v Munsteru i na gymnáziu v Mylhúzách v Horním Alsasku. Až jeho nový třídní profesor jej získal svojí přísnou sebekázní a přesností při vykonávání učitelského povolání. Ač jeho rodina v té době trpěla velkou nouzí, mohl se přesto pro své velké nadání vzdělávat u slavných varhanních učitelů, vystudovat evangelickou teologii na univerzitě ve Štrasburku a filozofii na pařížské Sorbonně.
Spřátelil se s Romainem Rollandem, známým francouzským humanistickým spisovatelem, psal odborné knihy o problémech večeře Páně a Dějiny bádání o životě Ježíšově, pročež se v březnu 1902 habilitoval na teologické fakultě ve Štrasburku. Současně mu vyšla francouzsky a ve větším rozsahu i německy (844 stran!) kniha o J. S. Bachovi, jimiž se Schweitzer proslavil svým pojetím tohoto nejvýznamnějšího německého skladatele jako hudebního básníka a malíře, který se snaží tóny co nejzřetelněji a nejplastičtěji vyjádřit slova textu. Přesto že mu současně vychází monografie o stavbě varhan, není spokojen svým posláním akademického učitele a evangelického kazatele, stále přemýšlí o smyslu života a zabývá se výzvou Matoušova evangelia sloužit těm nejmenším, především opuštěným a zanedbaným dětem. Když čte výzvu pařížské misijní společnosti, že hledají lékaře pro práci mezi domorodci v tehdejším francouzském Kongu, pustí se 13. října 1905 do studia mediciny, které ukončí promocí v roce 1911. Jeho rozhodnutí ovlivní též úsilí vilémovského Německa a jiných koloniálních mocností o získání levnějších zdrojů surovin v Africe. Po svatbě s mladičkou Helenou, diplomovanou ošetřovatelkou, dcerou štrasburského historika a po studiu tropických chorob v Paříži odjíždí mladý manželský pár o velikonocích 1913 do Gabunu, tehdejší součásti Francouzské rovníkové Afriky, kam byli až do roku 1870 usazováni osvobození otroci.
V misionářské stanici Lambaréné (což v místním nářečí znamenalo "mějme odvahu", na břehu řeky Ogooué, zakládá nemocnici. Zprvu ordinuje pod širým nebem, poté v chatrči z vlnitého plechu, kolem níž vzniká pozvolna skupina velkých bambusových chatrčí pro nemocné malárií, spavou nemocí, malomocenstvím, leprou, hnisáním kostí, tropickou úplavicí, vředy a vnitřními chorobami. Z oblasti chirurgie pak šlo nejčastěji o kýly, nádory a elefantiázu. Obětavě shání léky a získává vše, co potřebuje pro provoz a další rozšiřování své nemocnice za finanční prostředky, získané svými přednáškami a koncerty, k nimž několikrát zajíždí do Evropy. V roce 1928 navštěvuje Československo, je přijat prezidentem T. G. Masarykem a koncertuje ve prospěch svých pacientů nejen ve Smetanově síni Obecního domu, ale i v několika pražských chrámech. Celé filantropické dílo Schweitzerovo se stává zcela nezávislé; žádná vláda ani misie je nepodporují. V roce 1940 dolehla druhá světová válka dokonce i na Lambaréné boji mezi skupinou věrnou rozkazům vlády ve Vichy a oddíly svobodné Francie. Schweitzer je vyznamenán řadou čestných doktorátů evropských i amerických univerzit až po Nobelovu cenu míru roku 1953 ve výši dvanácti miliónů franků, kterou však pro zaneprázdnění výstavbou nové vesnice ani nemohl osobně v Oslo přijmout. Množí se počty afrických i bílých spolupracovníků tohoto lékaře pralesa, lidí i zvířat, počty operací stoupají až k tisícovce ročně. V roce 1957 ve věku 79 let umírá paní Helena a její popel pietně umístěn v africké půdě připomíná všem i její oběť, kterou i ona přinesla ve jménu úcty k životu. Schweitzer měl celoživotně sympatie k obnovené Jednotě bratrské, jejíž tehdejší představitelé jej v jeho nemocnici několikrát navštívili. Když 5. září 1965 Schweitzer umírá, je i on pochován blízko své nemocnice v Lambaréné.