Co jsme se ve škole neučili ...
as. MUDr. Richard Průša, CSc., (Ústav klinické biochemie a patobiochemie 2. LF UK)
Dne 9. 2. 1995 se uskutečnil v Lékařském domě v Praze pracovní den České společnosti klinické biochemie, který byl věnován laboratorní diagnostice založené na analýze nukleových kyselin. Pracovní den byl zahájen následujícím textem, ke kterému bychom přivítali od čtenářů časopisu Pelikán jejich názory.
Vážené dámy a pánové,
sešli jsme se tu s nejserióznějšími úmysly, a přesto bychom mohli dodávat náměty na romány i těm nejvýstřednějším tvůrcům science fiction literatury.
Vždyť v každé buňce lidského těla jsou přibližně dva metry deoxyribonukleové kyseliny, která je velmi těsně zabalena a poskládána. V lidském těle je asi 3x10 na 12 buněk. Kdyby se pospojovala všechna DNA ze všech buněk, dosáhla by 8000x na Měsíc a zpět.
Pouštíme-li se do hledání jednoho genu řekněme o dvou tisících párech bazí, je to jako když hledáme příslovečnou jehlu v molekulárním stohu sena, přičemž tento stoh je asi 6 milionkrát větší než hledaná jehla. Jenže mimořádné pokroky v analytice nukleových kyselin už dospěly k tomu, že takové pátrání je dnes většinou rutinně úspěšné. V jednotkách SI soustavy pak mluvíme o zepto a yoctomolových množstvích. Fantastové by také nadšeně přijali dnes už reálnou techniku zvanou biopsie jedné buňky. Tato technologie odběru jedné buňky, extrakce DNA, amplifikace vyšetřovaného úseku a jeho následná analýza se mimořádně rychle rozvíjí a je velmi pravděpodobné, že většina budoucích diagnóz bude možná na základě biopsie jedné buňky.
Určitě všichni znáte ten vousatý vtip - jenom matka je jistá. Jenže díky biotechnologii je dnes i to jisté mateřství už také pouze hypotézou. I to zdánlivě nezaměnitelné mateřství bylo rozpolceno pokroky embryologie in vitro. Ta umožňuje rozlišovat mezi genetickou matkou, jejíž gameta byla použita a která vložila 23 chromosomů do výsledného dítěte, a matkou gestační, která prochází těhotenstvím a porodem. Navíc tu je pak ještě třetí možnost, třetí matka, matka adoptivní, která poskytuje mateřskou péči a vychovává dítě.
Narození je tradičně chápáno hlavně jako dělení. V zákoně je jasná hranice mezi potratem a infanticidiem, tedy vraždou. Většina lidí oslavuje narození jako příchod nového lidského individua. Jenže jsme na okraji éry, kdy bude možná tzv. ectogenese, to jest vypěstování plodu až na úroveň novorozence v umělé děloze. Tady už vědecký výzkum dohání vědeckofantastickou literaturu. Až ji dohoní, představa zrození ztratí mnoho na svém právním a společenském významu. Obecně přijímáme myšlenku, že je špatné poškozovat plod během nitroděložního vývoje. Ale začíná se před námi rýsovat nové dilema: můžeme si dovolit plod vylepšovat?
Je morálně relevantní rozdíl mezi vylepšením embrya genovou terapií a vylepšením například úpravou diety matky během těhotenství nebo speciální péčí o dítě během jeho pozdějšího vývoje?
Pokroky molekulové biologie nám dávají schopnosti měnit a kontrolovat lidskou evoluci do nepředvídatelného rozsahu. Nebezpečí jakékoliv diskriminace a selekce na základě genetického screeningu je jedno z nekonečné řady situací, s kterými se již dnes v praxi můžeme setkat.
Rozhodnutí, která jsou nyní před námi, nespočívají v tom, zda užít nebo neužít síly pokroků biochemie nukleových kyselin, ale v tom, jak a do jaké míry. Varovně vztyčený prst legendárního doktora Frankensteina upozorňuje: NENÍ TO SNADNÉ.
Je jediná cesta: musíme se pokusit naučit se vybírat a rozhodovat s mimořádnou zodpovědností. Tvrzení, že nedělat nic je zodpovědnější než pokusit se dělat to, co cítíme, že bychom pro trpící dělat měli, je nesmyslné.
Právě proto jsme vybrali jako úvodní přednášku nesmírně potřebné téma etiky jako oboru zvažujícího nejrůznější varianty našeho úsilí na poli biochemie nukleových kyselin, neboť DNA uchovávaná v DNA bance je majetkem osoby, z jejíchž buněk byla izolována. Po smrti této osoby se DNA vzorek stává majetkem zákonného zástupce nebo dědice.
Obsah čísla 3/95